Lidi, zkusme vzít rozum do hrsti!

28.10.2014 08:20

    Neshody mezi lidmi jsou nezbytnou součástí života. Bohužel. Válčí se v rodině, ve škole, na pracovištích, fotbalových stadionech i na skutečném bojišti. Celkový souhrn tohoto lidského negativa přináší obrovské újmy na majetku, zdraví a životech. Podle možností útočníka a obránce jedna strana obvykle do určité míry vyhraje a druhá prohraje nebo se něco zremizuje. Jsou ale namnoze i vítězství, která lze nazvat Pyrrhova, v nichž úspěch se po prvním náhledu promění v hořkost zprvu neviditelné porážky. Jsou prohry, po nichž se lze otřepat a jít dál nebo se znovu postavit na nohy či si kratší, případně delší dobu z prožitého dramatu lízat šrámy. Nebo jsou prohry absolutní, po nichž již nějaké dál není, a to snad možno říci, že v tom lepším případě. V tom horším je nekonečně se vlekoucí děj beznaděje utrpení, z něhož není východiska, ale dotyčný si jej prožívá v podobě očistce až do té doby, dokud se jeho oči nadobro nezavřou.

    Podíváme-li se na války, které jsou, a opět použiju slova bohužel, nezbytnou součástí našich životů, o čemž nás přesvědčuje reálná skutečnost, že není jednoho dne, aby se někde neválčilo.

    Ale ať tak či onak, vždy zůstane v dotyčné oblasti tolik živých, kteří budou schopni vést v budoucnu opětovně nějakou válku. Náklady na její vedení stojí pokaždé mnoho sil, utrpení a finančních prostředků. Vše doposud uvedené je nošením dříví do lesa, ale vyskytující se v neustálé a beznadějné spirále, protože lidstvo není schopno se svým rozumem ponaučit, což prokazuje od dob, kdy se postavilo do vzpřímené polohy.

    Kouříme, přestože nás nejen ministr zdravotnictví varuje, že kouření škodí zdraví. Pijeme, napříč tomu, že ráno prožíváme kocovinu a za chvilkovou chvíli uvolnění platíme nejen penězi, ale ničením si zdraví. Přejídáme se navzdory jistotě, že nás to stojí nemalý finanční výdaj a zaděláváme si na zdravotní problémy. Krademe, protože doufáme, že nás u toho nechytnou. Jsme rovněž promiskuitní i přes průkaznou skutečnost, že se můžeme nakazit nepříjemnou nebo dokonce smrtelnou nemocí.

    Prostě podáváme neustále důkaz o tom, že mnohá lidstvem prožitá století jsou přespříliš krátkým okamžikem pro člověka, aby si z následků svých prohřešků vzal ponaučení a jednal racionálně jak ve svůj prospěch, tak i pro užitek bližního svého. Stále se řídíme heslem o bližší košili vůči kabátu, kdy sáhneme raději po jednodušším řešení přinášejícím rychlý, ale prchavý požitek, než pro určitý druh lopoty se zatnutým chrupem s pozitivním výsledkem. Podáváme tím důkaz o našem žebříčku hodnot, kdy dáváme přednost tomu, co právě teď chutná a je příjemné i přes vědomí, že to jde na tloušťku, může nás přivést do kriminálu nebo je to nemravné.

    Bojujeme prostě mezi sebou i se sebou samými, ale málokdo si uvědomuje, že náš největší nepřítel nás má na mušce a je tak silný, že může zničit každého z nás, ale dokonce jedinou ránou nás všechny, kteří obýváme tuto naši matičku Zemi.

    Je to nám dobře známá hrozba z vesmíru, a napříč této vědomosti, tak většinou z nás nebrána na vědomí nebo alespoň bagatelizovaná.

    Mnohé astrogeologické případy mluví svou řečí minula a i díky současné již vyspělejší kosmické technice se máme možnost opakovaně přesvědčovat, že stačí jediný větší meteorit, nemluvě o kometě, a tato mocná zbraň dokáže jedním vrzem udělat to, co nedokázaly za dobu své existence všechny zbraně světa.

    Jak je při některých poznatcích z minula prokázáno, tak některé geografické anomálie jsou následky přímého úderu vesmírného tělesa a jenom díky jeho malé hmotnosti, existuje na této planetě tvor, jak se sami hrdě nazýváme, homo sapiens. Ale tento člověčí sapiens dělá vše proto, aby zničil sám sebe, což se mu v jeho snaze i zdárně daří, ale doposud velmi málo aby se mu podařilo zahubit celé pokolení, kterému dopřála náhoda – prozatím – pobývat na této planetě.

    Jako důkaz rčení lze za mnohé uvést tzv. Tunguzský meteorit, či co to vlastně bylo, který způsobil největší explozi v dějinách Země, na kterou se řítil o odhadované hmotnosti více než miliardy tun a podle později nalezených stop měl vybuchnout nad jejím povrchem. Veškeré dění o této záhadě odhadnuté na sílu necelých 200 hirošimských pum, je dodnes obestřenou rouškou nevysvětlitelnosti a v podstatě o ní nevíme nic podstatného. Ale co je zarážející, že nás mine ve velmi malé vzdálenosti občas nějaký asteroid, který se přiblíží Zemi v ještě nižší výši, než ve které se pohybují geostacionární družice. Paradoxem věci však je, že ne vždy i top vesmírné kamery jej zaznamenají a on kolem nás prohvízdne zcela inkognito. Naštěstí to doposud vyšlo s lehkými škrábanci, viz kupříkladu Čeljabinský meteor. Ale i štěstí se může jednoho dne unavit…!

    Proto došlo, dle mého soudu, k velmi důležitému kosmicko-vědeckému počinu, který si zadal možnost preventivně zabránit střetu kosmických těles se Zeměkoulí tím, že ke kometě podivného tvaru vyslat průzkumnou sondu Rossetu, která se pokusí přistát na vlasaté kosmické poutnici.

    Záměr průzkumu je obšírný, ale bude mít též za úkol, byť prozatím v náznaku, přiblížit hypotetickou možnost vychýlení letícího tělesa směrem k Zeměkouli s hrozbou přímé srážky, která by mohla způsobit i zničení lidské civilizace.

    Nelze než v obdivu a úctě zvednout palec nahoru a zatleskat. Zde by byl též na místě dodatek, že i přispět každého z nás ku zdaru akce a na její budoucí navýšení průzkumných hodnot. Je to příklad toho, že právě zde miniaturní část lidstva vzala rozum do hrsti a jde scénáři, který nás tak jako tak jednou nemine, s předstihem vstříc, aby zabránila tomu, co zde již asi dříve, možná že i nejednou proběhlo.

    Říci, že na takovýto projekt by měli přispět všichni, je asi tak naivní jako vyslovit tezi, že by nebylo válek, kdyby všichni odmítli vystřelit, ale někde se začít musí navzdory tomu, že tento pokus je prozatím v pokusném náznaku.

    Máme to sami ve svých rukou. Rovněž tak i rozhodnutí, jestli vystřílíme drobnou munici sami po sobě nebo přenecháme vesmírnému nepříteli, aby to jediným úderem vyřešil za nás.

    A nezbývá v této úvaze říci nic jiného, než že pokud by se podařilo snížit vojenský rozpočet v zainteresovaných státech, které ze svého hospodářského produktu do něho vkládají nemalou položku, tak by se tím uvolnily prostředky na případnou možnost úspěšné obrany, jež by mohla být možným prostředkem pro vítězný boj s dosud neznámým protivníkem, který kdyby udeřil v blízké budoucnosti, tak nám nebude potřeba vyvěšení bílého praporu na znamení naší prohry, ale rovnou černé vlajky na znamení toho, že tu nějaké lidstvo někdy existovalo.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ