Kypr – rozťatý ostrov

09.08.2017 14:20

    Pokud by Kypřané mohli užít něco takového, co Jules Verne popsal ve svém románu Plovoucí ostrov, pak by jistě odplavili svoji domovinu do bezpečnější části Středozemního moře. Takto jejich ostrov svou strategickou polohou na křižovatce tří kontinentů – Evropy, Asie, Afriky, budí po tisíciletí zájem a choutky vetřelců.

    Snad všechny mocnosti starověkého a středověkého světa se svým dobyvačným způsobem zapsaly do dějin ostrova. Žel, ani novověk, ani nepříliš vzdálená minulost, ani moderní současnost neposkytly Kypru klid.

Řecko-turecký svár

    Když s koncem první světové války ostrov anektovali do své celosvětové říše Britové, stavěl Londýn svoji kyperskou politiku na proklamované podpoře snahy valné části ostrovanů po spojení s pevninským Řeckem. Odklady řecké tužby, ale i celková nespokojenost s britskou nadvládou vyústily v polovině 50. let v otevřený boj proti Britům, který vedla Národní organizace kyperských bojovníků (EOKA) v čele s arcibiskupem Makariem. Ozbrojené střety si vyžádaly několik stovek životů. Zúčastněné strany konfliktů – Anglie, Řecko, Turecko a kyperská reprezentace, si nakonec dokázaly sednout k jednacímu stolu a shodnout se na podmínkách chystaného vyhlášení nezávislosti Kypru. V dohodě byly klauzule, podle nichž se Řekové vzdají osvobozeneckého boje s cílem připojení k Řecku a Turci nebudou dále usilovat o rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část. Nezávislost Kypru vstoupila v platnost 16. srpna 1960. Prezidentem se stal lídr řeckého odboje arcibiskup Makarius, viceprezidentem Turek Fazil Küçük.

    Vyhlášení Kyperské republiky, které mělo vnést do života na ostrově řád, naopak zhoršilo vztahy mezi ostrovany. Už nepoměrné zastoupení v parlamentu a státních institucích 4:1 ve prospěch Řeků vyhrotilo situaci až tak, že kyperští Turci zřídili vlastní správní orgány. Na to Makarios reagoval zrušením těch článků ústavy, zaručujících Turkům politické jistoty. Opět začalo docházet k ozbrojeným srážkám. Za těchto okolností byly na ostrově v rámci mise UNFICYP rozmístěny jednotky OSN.

    Stoupající tlak ultranacionalistických sil vyvrcholil útokem radikálů, podporovaných řeckou vojenskou juntou na prezidentský palác v Nikósii. Na pokus o puč reagovalo Turecko vojensky. V zájmu ochrany kyperských Turků nejprve vysadilo na severu ostrova své paradesantní oddíly, které vytvořily předpolí pro invazní jednotky, které během měsíce obsadily více než třetinu Kypru. Na válečnou situaci, při níž řecké civilní obyvatelstvo prchalo na jih ostrova v obavě o život, přičemž v opuštěných obydlích zanechali takřka veškerý majetek, odpovědělo světové společenství oddělením válčících stran a vytvořením nárazníkového neutrálního pásma střeženého modrými přilbami UN. Od srpna 1974 je Kypr rozdělen takzvanou Zelenou linií. Původně ochranné provizorní opatření záhy nabylo statu quo. Severní okupovaná část byla v listopadu 1983 prohlášena za Severokyperskou tureckou republiku, kterou ovšem uznalo pouze Turecko. Turecké zájmy na ostrově střeží početný kontingent tureckých vojáků. Během desetiletí byla učiněna řada pokusů, jak stav ostrova vrátit do mezinárodně přijatelného stavu. Zatím neúspěšně.

    A tak ono, snad až poetické a optimistické pojmenování země nikoho – Zelenou linií je spíše jizvou o délce 180 kilometrů, někde širokou jen dvě desítky metrů, jinde až sedm kilometrů. Také se jí říká Attila Line, podle kódu turecké invazní operace Attila. Nebýt tamní přítomnosti vojáků OSN, pak by to byla patrně opět horká hranice. Takto se zde bojuje alespoň razítky, administrativní a nacionalistickou municí.

    Jen pár příkladů: Pokud chce Severokypřan, tedy Turek, cestovat do jižní řecké části, musí mít platné vízum Kyperské republiky,  které vydává její zastupitelský úřad v Ankaře, což znamená cestovat pro ně do Turecka. Pakliže je získal a hodlá jet vlastním vozem, Řekové jeho auto přes hranici nepustí a musí si na druhé straně půjčit vůz registrovaný v Kyperské republice. Obdobně i taxíky najmuté v tureckém sektoru nejsou přes hranici propuštěny a klient si musí najmout taxi řecké. Platí to i pro autokary s turisty. Průvodkyně cestou z letiště Ercan zajisté neopomene upozornit na obří tureckou vlajku, vytvořenou z  nabarvených kamenů, rozprostírající se na jižním svahu pohoří Pentadaktylos a samozřejmě viditelnou z řecké strany. Vlajku doplňuje provokativní nápis NE MUTLU TÜRKUM DIYENE, což volně přeloženo znamená „Jak šťastný je ten, kdo může říct Jsem Turek“. K této taktice patří i stavby nových mešit na Turky ovládaném území, budování sídlišť pro nové přistěhovalce z Turecka. Z druhé strany Řekové ignorují vše turecké, dokonce neoblékají nic s červenou barvou, která jim prý připomíná tureckou vlajku. A pak je tam ona demarkační zapovězená zóna, jakožto symbol dřímající války.

    Jednou z mála výjimek je městečko Dipkarpaz na kyperském „ocásku“ Karpaz Peninsula, kde žijí Turci a Řekové v míru pohromadě.

Rozťatá Nikósie

    Green (Attila) Line rozťala i kyperské hlavní město, a tak poté, co padla nechvalně proslulá berlínská zeď, zůstáva Nikósie, z pohledu Turků Lefkosie, jedinou rozdělenou evropskou metropolí.

    Demarkační zóna dělí na takřka stejné poloviny staré město, ať už bereme v úvahu jeho starověkou předchůdkyni Ledru, či mladší, byť i tak půltisíciletí staré ohraničení zdmi byzantské pevnosti z 16. století.

    Ledra, to je změť úzkých uliček, lemovaných z obou stran obchůdky se zbožím vyloženým do půli chodníků a nutící pak chodce sdílet vozovku spolu s auty a skútry. Obojí s tím počítají, a tak k případným střetům dochází minimálně, byť se to neobejde bez houkání, troubení a výmluvných gestikulací.

    Nenápadný průchod Arasta Sokak od rondelu na konci Girnské třídy zavede cizince k pozoruhodnosti připomínající tamní prolínání kultur. Původně gotickou katedrálu sv. Sofie, postavenou ve 14. století za vlády franckých Lusignanů, snad jednu z největších na Blízkém východě, přeměnili Turci o dvě stě let později na Sulejmanovu mešitu. Zřejmě při tom šetřili peníze i čas, takže vyjmuli z lomených oken jen barevné vitráže, uvnitř odstranili sochy svatých a přistavěli dva vysoké minarety. Podobný osud stihl sousední kostel sv. Mikuláše, přeměněný na bazar. Dnes slouží opět duchovním potřebám Kypřanů, ovšem nikoliv náboženským, ale světským – kulturním. Tržnice je o pár kroků dál. Poblíž je další významná stavba, také svým způsobem chrám, naplňující tentokrát volání těla. Čtvercová stavba, vysokých kamenných zdí s bránou jako do hradu, má prostorné nádvoří obklopené dvěma patry klenutých kolonád a malou mešitu ve středu prostranství. Někdejší zájezdní hostinec Büyük Khan, postavený v sedmdesátých letech 16. století Otomany, skýtal ubytování a odpočinek někdejším cesťákům, povozníkům, k ustájení jejich koní a samozřejmě naplnění žaludků jak lidí, tak i zvířat. Slouží vlastně lidu na cestě i v současnosti, tedy turistům. Někdejší pokoje a obchodní místnosti jsou upraveny na galerie, butiky, kavárny. Přízemní arkáda je velkou a snad stále obsazenou restaurací. V nabídce je místní specialita, skopové kleftiko, bohatě kořeněné masové kuličky kofte, případně kuřecí maso, brambory, rýže, zelenina… K pití je i víno či turecké pivo Efes Pilsen. Nad popíjením alkoholu tam Alláh přivírá obě oči.

    Odpočinut a občerstven může se cizinec vydat k nedalekému cross pointu – pěšímu průchodu z turecké do řecké Nikósie.

    Demilitarizované pásmo zprvu sleduje zvnějšku hradbu mezi západními baštami Mula a Roccas, načež se prudce stáčí na východ do středu citadely, kde se vzápětí vyhýbá ve prospěch Řeků katolickému kostelu, pak se klikatí severovýchodním směrem a opouští opevněné město za hradbami na baště Fiatro. V místě hraničního městského přechodu je území nikoho široké jen asi padesát metrů. Zhruba v polovině vzdálenosti mezi kontrolními body byla před konfliktem křižovatka. Dnes je možno postupovat pouze přímo a odbočky jsou přehrazeny železnou bránou. Za ní je pustá, opuštěná ulice, lemovaná stejně prázdnými domy. Na řecké straně je v sousedství check pointu malá restaurace. Některým stolkům tam dělá stín zeď z pytlů a barelů. Obdobný obrázek skýtají i ulice souběžné se zapovězenou zónou. Domy, které kdysi patřily k rušnému městskému centru, jsou tiché, omšelé, prázdné.

    Místa, jenž palba přeměnila v ruiny, zarůstají plevelnou vegetací. Od živoucího města je dělí obvykle brána s těžkým řetězem, zámkem a výstražným upozorněním Vstup zakázán. Ulice vedoucí kolmo přes zapovězené území jsou přehrazeny hradbou z pytlů s pískem, barelů a betonových zátarasů. Při některých jsou improvizované hlídkové pozice vojáků OSN s lehkými zbraněmi. Vše obklopuje jakási zvláštní atmosféra, připomínající pietu nad umírajícím.

    Severojižní osou řecké Nikósie je ulice Ledra, obklopená výlohami luxusních obchodů, restaurací, kaváren se stolky vysunutými do ulice. Ve srovnání s nedalekými barikádami je to zóna klidného posezení u šálku kávy, chlazené limonády či nad deskou vrhcábů, oblíbené to hry místních seniorů. Před prudkými slunečními paprsky ulici stíní barevné pruhy látek napnuté v úrovni vyšších pater domů. Ledra street ústí na náměstí Elefteria. Nedaleko odtud na baště D´Avila je radnice. Na sousední baště Constanza je malá mešita, obklopená sadem mandarinkovníků, které patrně nikdo nesklízí, neboť pod stromy je to mandarinkami poseto. Odtud by mohly kroky návštěvníka zamířit severovýchodním směrem, kde se nachází několik významných kulturních vzdělávacích a církevních institucí a staveb. Především je to Národní muzeum bojů proti někdejší britské nadvládě, Muzeum lidového umění, Muzeum evropského a byzantského umění, také Pankyperské gymnázium, Arcibiskupský palác i katedrála sv. Jana. Na baště Podokataro se vypíná Monument Svobody. V blízkosti Zelené linie nyní spíše vyjadřuje přání Kypřanů.

JIŘÍ C. ROUPEC