Luboslav Fiala se pokouší najít „třetí stranu barikády“
Knížka plná laskavosti, soucitu a porozumění
22.11.2018 17:30
Dnes životem jdu pomaleji, ne pro svůj věk či bolest v kolenou. Jdu pomaleji, abych lépe porozuměl tomu, co cítím, co opravdu od života chci a po čem skutečně toužím. Jdu pomaleji, abych lépe slyšel a viděl život kolem sebe. Abych měl čas se zastavit, rozhlédnout, nadechnout nebo zamyslet. Jdu pomaleji, abych měl čas se vrátit, když zjistím, že jdu špatným směrem. (Luboslav Fiala)
V těchto dnech vychází útlá knížka s názvem Třetí strana barikády / Dnes životem jdu pomaleji. Vlastním nákladem ji vydala Městská policie Brno. Je to vlastně malé ohlédnutí. Ohlédnutí strážníka Luboslava Fialy za léty strávenými v uniformě v ulicích jihomoravské metropole. Začínal v roce 1990 jako „územář“ (okrskář), později se stal vedoucím odboru vnitřní služby, šéfoval operačnímu středisku a nyní je strážníkem preventivně informačního oddělení. V poslední době se s ním setkávají hlavně zájemci o kurzy, které jsme si zvykli označovat zkratkou U3V – univerzita třetího věku. Luboslav Fiala organizuje velice oblíbenou Senior akademii. Má ji na starosti už hezkou řádku let, právě začínající ročník je třináctý v pořadí. Ve svých přednáškách zúročuje dlouholeté zkušenosti nabyté během svého působení u městské policie. Byly to desítky a stovky často i neuvěřitelných příběhů, které se mu nesmazatelně vryly do paměti. Stovky setkání a rozhovorů, ale i „průšvihů“, které musel řešit. Některé si zaznamenal a postupně zveřejňoval v Absolventských listech, které vydává Městská policie Brno. S oblibou je čtou hlavně posluchači Senior akademie. Některé příběhy nyní vycházejí knižně. Vynikající nápad!
Hned v úvodní kapitole rozvíjí Luboslav Fiala úvahu na téma ohlédnutí: „Ohlédnutí za něčím pěkným, zajímavým, výstředním, hloupým nebo milým, laskavým, ale i bolestným a zraňujícím. Můžeme se takového ohlédnutí bát, může se nám při něm ulevit, může nám být i smutno, ale ohlédnout bychom se určitě měli. Dává nám to šanci lépe porozumět všemu, co jsme zažili, co jsme slyšeli, řekli, udělali a poznali. Dává nám to šanci poučit se, smířit a přijmout zdánlivě nesmiřitelné a nepřijatelné. Dává nám to šanci více milovat a méně nenávidět. Dává nám to šanci nacházet to lepší, užitečnější, slušnější a krásnější z toho, co nám život dal či vzal…“
Fialova knížka je plná zajímavých ohlédnutí. Pokud jsem správně počítal, je jich třiadvacet. Ale kolik jich ještě zůstává v mysli, nebo někde v zápisníku? O těch možná až příště. Pro tentokrát si spolu s autorem zavzpomínáme na paní Málkovou a také na kosa poskakujícího v parku kolem jejího domu. Podvědomě možná ucítíme vůni čerstvě napečených buchet, bylinkového čaje či ovocné šťávy, kterou musel v jejím bytě vždy ochutnat. Zcela určitě nás zaujme příběh „Otesánka“ a jeho osmi psů, vyprávění o podivínu Jendovi, nebo povídání o paní Konečné, které občas odklízel popelnici…
Nebo paní Maruška. Často hovořila o svém životě na ulici. Radovala se, že nepršelo, že nebyla zima, že ji nikdo neuhodil, neponížil a neokradl. Chápala lidi, kteří ji štítivě obcházeli, a milovala ty, kteří jí naslouchali. Ty potřebovala nejvíc, víc než cokoliv jiného, víc než peníze a jídlo. Až jednou… Strážník Luboslav ji našel sedět ve starém opotřebovaném křesle s dřevěnými područkami. „Hlavu měla skloněnou, ruce složené na klíně, a na tváři ten svůj laskavý úsměv. Na stolečku dva hrnečky. Jeden byl prázdný a v tom druhém zůstal studený čaj. Byl určitě pro mě, Maruška věděla, že přijdu…“
Knížka Třetí strana barikády je plná životních mouder a poučení. Některá jsou možná i poněkud drsnější, ale tak už to v životě chodí. „No co co, synku, i pád na držku je pohyb vpřed,“ říkával Fialův táta. Tátové mívají pravdu. Každý životní pád nám dává příležitost vidět a přijmout svoji bolest s vědomím, že snad nebyla marná, a vděčností, že nebyla ještě větší. „Čím více se o životě dozvídám, a čím více zkušeností získávám, tím více jsem opatrnější ve svých rozhodnutích a soudech,“ píše Luboslav Fiala. „Realita života se potkává s mými představami a já si s tím najednou nějak nevím rady. Jsou to dvě sestry nebo dvě sokyně? Pravda a lež. Jsou to dva spojenci nebo nesmiřitelní soupeři? Spravedlnost a nespravedlnost. Dva mudrci nebo dva slepci?“ Takových dvojic potkal v životě desítky, možná stovky. Pokud ho míjely dostatečně daleko, ani o nich nevěděl. Teprve až mu zkřížily cestu, byla to nezřídka bolestivá, překvapující a současně i obohacující setkání.
Luboslav Fiala podepisuje svoji novou knížku.
Když knížku otočíte, rázem se ocitnete ve světě poezie. Autor sice hned v úvodu připomíná, že není básník, a nikdy jím určitě nebude. Nezná pravidla pro tvorbu básní, neorientuje se v básnických figurách, prozodických systémech či versologii. „To, čeho jsem se dopustil, je pouze výsledkem obyčejné, a veskrze intuitivní, recyklace pocitů a prožitků, které se v mé mysli hromadí jako netříděný odpad,“ říká. Současná poezie bývá mnohdy složitá a komplikovaná, čtenář občas vůbec nepochopí, o čem ty verše jsou. Fialovy básnické pokusy jsou naopak velice srozumitelné, plné laskavosti, slušnosti, soucitu a porozumění. Víte co? Zapomeňte na nauku o verši, na jamby, daktyly a trocheje. Raději čtěte a spolu s autorem přemýšlejte…
Pokud se vám knížka Třetí strana barikády / Dnes životem jdu pomaleji dostane do ruky, rozhodně si ji přečtěte. Je napsána velice čtivě, přesvědčivě a srozumitelně, vyzařují z ní životní zkušenosti. Téměř v každé kapitole, v každém příběhu, si Luboslav Fiala klade otázky a hledá odpovědi. Zkuste číst a přemýšlet, proč trvá tak dlouho, než dospějete k poznáním, která jsou – řečeno slovy autora – tak prostá, osvobozující, samozřejmá, přirozená a veskrze člověčí. Proč desítky let hledáte odpovědi, které jste už vlastně znali, věděli o nich, cítili je a vnímali jejich přítomnost i sílu…
JAROSLAV BOBEK
Foto: autor