Když nesmí učitel bít žáka, bije žák učitele

    První část nadpisové věty bude znít možná neurvale, ale situace v dnešních školách dospěla do stádia, že začíná pomalu platit, bij nebo budeš bit. Případ ze střední školy v Olomouci hovoří výraznou mluvou.

    Není to nikterak záležitost ojedinělá, kdy podobných exesů, a to na různých stupních škol, počínaje základními škamny až po různé typy kateder.

    Nic nevzniká samovolně a vše mívá svou startovní pozici.

    Nepatřím mezi ty, kteří tvrdí, že dnešní mládež je horší než jsme byli my, protože i za časů našeho mládí naše starší generace též tvrdila, že až oni nebudou, tak jakpak ten svět bude vypadat. A svět i v dnešní době vypadá tak, že se neustále rozvíjí. Mládež je bystřejší a rychlejší než jsme v současnu my, tak jako jsme byli v tomto přednostním plusu i my před svými rodiči. A tak to jde pořád dokola. Ale jaksi jsme pozapomněli na jednu maličkost, kterou je stavění ochranných hrází. Nejsou tím myšleny ty protipovodňové, ale s těmi, jež chrání okolí před dravým tokem, mají mnoho společného.  A tou je zábrana mládežnické nespoutanosti, nerozumu, spontánnosti a drzosti. Bohužel nutno dodat, že i agresivní útočnosti. Vším tím vyjmenovaným jsme byli vybaveni i my.

    Ale pokud si dobře vzpomínám, byla tu ona zábrana. Jestli totiž došlo k nějakému mládežnickému společenskému přehmatu a doneslo se to až domů, tak jsme si mohli být jistí, že otcova ruka či „prakl“ na koberce bude mít svátek.

    Bylo by pokryteckým tvrzením, že naše generace v době vyučování učitele šetřila a měla s nimi soucit, a o úctě ani nemluvě. Tak tomu nebylo ani omylem. Ale šetřili jsme si spíše své sluchové ústrojí včetně nervové soustavy před obranným zařváním kantora a navíc sem tam přilétnuvším políčkem prostřednictvím jeho pádné ruky. Protože to nebylo ničím, o co bychom v době vyučování a často před kolegy spolužáky, zejména dívkami, dvakrát stáli. To v bezprostřední chvíli. Tím druhotným dopadovým účinkem byl záznam do žákovské knížky, kdy jsme si mohli být jisti s nástavbovým repetem hřmotnějšího a silnějšího dopadu v domácím prostředí. Strach je stále určitou prevencí před kriminálním deliktem. Vždyť kolik tzv. slušných lidí by se stalo neslušnými, kdyby s jistou věděli, že nebudou dopadeni?

    Mohu posloužit osobním poznatkem z mého pracovního pobytu v Rakousku, kde ředitel školy vyzval rodiče provinilce k návštěvě místa jeho docházky za účelem vysvětlení si potíží s jejich 15letou ratolestí. Místo rodičů přišel do ředitelského kabinetu sám provinilec bez rodičovského doprovodu, ale obtěžkán loveckou kulovnicí, z jejíž hlavně zahřměl výstřel, jenž ukončil ředitelův život. Jak vyplynulo z dalšího šetření, syn byl vychováván v duchu hesla oko za oko a zub za zub, hrál ragby za místní klub a bylo posilováno jeho sebevědomí, prostřednictvím volné výchovy, která z něho měla vypěstovat silnou osobnost pro život.

    Co se týče porovnání dřívější a dnešní generace, tak se nedomnívám, že je tu až tak zásadní rozdíl. Ale jeden rozdílový bod tu však přítomný je.

    Bylo jím veřejné mínění, které stanovilo přístupnou hráz bujarému mládí.

    Bohužel v plusové nabídce nové doby přišla překotná vlna absolutní uvolněnosti a možností, které předstihly našemu vnímání ukrytou skutečnost, jež byla ve své podstatě časovaná nálož, která měla vybuchnout v naprogramovaný okamžik. A stalo se! Případ z olomoucké školy nebyl zdaleka prvou událostí tohoto druhu a lze s jistotou říci, že ani ne poslední.

    V dnešní době se ujala představa, že když necháme dítě dělat si to co chce, že z něho vyroste veliká osobnost. Pokud by nebyl zrušen trest smrti, řekl bych, že v extrémním případě může vyrůst až do výše umístěného provazu na šibenici. Všude přítomní novátoři právních či pedagogických nápadů zavádějí svoje úvahy až do absurdna, kdy již při standardním naplácání zlobivému dědici, hrozí praktickému rodiči pomalu soudní tribunál. Nejinak je tomu i v případě učitele. Ten se v dnešní době z postu pedagoga přesouvá na pozici krotitele dravé zvěře.

    Ocituji výsledky ústavu zaměřujícího se na kriminalitu mládeže ve školách, z nichž vyplývá, že urážky či hrubé nadávky studentů zažilo 50 procent učitelů. Každý čtyřicátý byl i fyzicky napaden. Jedná se dle vyjádření tohoto průzkumu o stoupající tendenci. Co s tím?

    S příchodem nové doby si člověk vybaven přirozenou zvědavostí, rád okusil pro něho tehdejší novotu. Jako příklad použiji z gastronomie nárůst všeho možného, co tu dříve nebývalo. Trvalo to dobré dvě desetiletí, než si čeští konzumenti uvědomili pravou podstatu těchto pokrmů, z nichž mnohé byly zabaleny do lákavého pozlátka iluzí, jimž se začal trávicí trakt vzpírat. A tito obdivovatelé, z jejich pohledu, všeho lepšího co bylo označeno visačkou „made in cizina“ objevili Ameriku v pradávném rčení, že všude dobře, doma nejlépe.

    A zase jim zachutnala stará dobrá česká a moravská kuchyně, jen se po ní olizovali. Tomuto poznatku, lépe řečeno rozsvícení se v hlavě, se správně říká návrat ke kořenům.

    A nejinak bude nutno praktikovat to samé s agresivní mládeží.

    Tu neviňme, ale přiznejme si tento problém sami v sobě. Děti jsou svým založením inteligentní opice a dělají většinou to, co vidí u nás. Tedy nechovejme se tak, jak bychom nechtěli, aby se mladí chovali k nám. Posilme svůj vliv v potírání mládežnických extrémů, protože svým tolerováním, případně strachem se k němu vyjádřit, jej napomáháme navyšovat. Vezměme si příklad z přírody. Voda teče tudy, kudy jí terén dovolí. Když je netečný k její síle, vodní tok směřuje rovně. Pokud má odpor, nezbývá mu nic jiného než meandrovat. A to už otupuje sílu jeho záporného vlivu. Vraťme se ke kantorské klasice a vězme, že rákoska nebyla tenkrát požívána proto, že by učitel nevěděl co s rukama. Tento výchovný nástroj nikoho nikdy nezabil, ale účelně otupil ostří agresivního mládí. Musíme skoncovat s humánní přetvářkou, která má údajně prostřednictvím naší netečností v případě, když se něco děje, tzv. chránit rozvoj osobnosti. Ale ta není ničím jiným než ochranným krytem pro expanzivní jedince či skupiny. Budeme-li se bát odpovědět na výtržnictví dáním, s prominutím, přes držku, nebude se mládí ve své představě o podobě světa, rozpakovat dát přes držku nám. Nárůst těchto jevů je výstražným mementem!

JIŘÍ V. ŘEZÁČ