Kam vede jedovatá stopa

    Jak se zdá, společnost našeho státu rozděluje dnes už skoro vše. Nejnověji případ Novičok, potažmo vyhoštění tří ruských pseudodiplomatů. Na vině je patrně i obdoba onoho biblického změtení jazyků v Babylónu v podobě dnešního změtení informací. Lidi už sice tolik nečtou noviny a z rádia poslouchají převážně jen hudbu, ale o to víc nestačí přepínat televizní kanály, kde na dané téma diskutují různě orientovaní znalci a „znalci“. Pak a zejména je tu internet. Člověk nemusí ani po něm surfovat, leccos mu vyberou a pošlou mnohdy z pochybných a většinou anonymních zdrojů přátelé. Dá se tedy říct: Jaké přátele máš, tak jsi informován. Na vlastní rozum a úsudek se zapomíná.

    Nervově paralytická látka Novičok (česky Nováček) dokáže smrtelně působit nejen na živé tvory, ale jak se právě nyní ukazuje, umí otrávit i společenskopolitické klima. Jeho vývojem někdejší Sovětský svaz obešel seznam komponentů zakázaných ženevskou Úmluvou o chemických zbraních z roku 1925. Novičok je až osmkrát účinnější než látka VK, kterou loni v Malajsii použily agentky severokorejského režimu proti nepohodlnému členu klanu Kimů, Kim Čong-namovi. Dokáže překonat i standardní filtry ochranných masek. Jeho výhodou je, že jednotlivé substance lze snadno přepravovat.

    Ačkoliv vývoj geopolitické situace v Evropě na konci 80. let zlikvidoval železnou oponu, jakožto hmotný pozůstatek studené války mezi Východem a Západem, její podstata – útoky nevojenskými prostředky – pokračuje. S nástupem třetího tisíciletí byly nahrazeny rozhlasové a tiskové prostředky kybernetickými nástroji. Ty už ale nelze zahrnovat pod způsob vedení někdejší studené války, ale jsou prokazatelně v rámci hybridní války s to způsobovat stejně ničivé účinky jako konvenční horké zbraně, a dokonce i zbraně hromadného ničení. Lze jimi vyřadit z provozu energetické, spojovací a zabezpečovací systémy bez jediného výstřelu. Jistěže je to záležitost obou pólů velmocenského světa.

    Dosavadní útoky jsou patrně jedněmi z příkladů, kdy jedna strana testuje připravenost a schopnost reakce strany druhé. Charakter použitého prostředku ze samotné jeho podstaty dost dobře neumožňuje rychlé odhalení útočníka. Lze jen usuzovat na základě nepřímých důkazů. Lze ale také odvozovat z historických zkušeností. Jsou situace, kdy se i v politice uplatňují druhdy mafiánské praktiky v podobě vendety, zrozené na italském jihu a posléze propracované ve Spojených státech ve 20. letech. Zatímco tam se jednalo o vyřizování si účtů mezi gangstery, v sovětském Rusku a následně v dnešní Ruské federaci se nepromlčitelnost odplaty hojně uplatňovala a stále užívá na politické scéně.

    Po uchopení moci bolševiky v Rusku statisíce Rusů z řad šlechty, bělogvardějců, carských exponentů emigrovaly na Západ. Nemálo z nich se uchýlilo do demokratického prvorepublikového Československa. S koncem druhé světové války postupovaly za prvosledovými jednotkami Rudé armády i kontrarozvědné oddíly NKVD, které mimo jiné vyhledávaly někdejší občany Ruska, aby je odvlekly zpět do Sovětského svazu, kde je v lepším případě čekaly útrapy života v gulazích, takto sovětské obdoby koncentračních pracovních táborů. Totéž se týkalo příslušníků armády Vlasova a ukrajinských Banderovců. Na občany ČSR, nenakloněné nastolenému režimu, uplatňovaly následně sankce prostřednictvím tuzemské loutkové moci.

    Do tohoto schématu zapadá dosud neobjasněná smrt Jana Masaryka. K jejímu spolehlivému vysvětlení dojde až tehdy, kdy bude našim historikům umožněno nahlédnut do sovětských tajných archivů. Totéž platí o důkazech v případu použití Novičoku proti někdejšímu dvojitému agentovi Sergeji Skripalovi a také o předchozí popravě poloniem Putinova kritika A. Litviněnka a o dalších několika zběhlých a následně záhadně zesnulých ruských špionech. Pakliže čeští komunisté volají nyní po důkazech proti Rusku (poukazujíce přitom na anglické homonymum now we choke, foneticky nau-ví-čok – nyní udusíme), pak je k tomu nejspíš vede pod kůži zadřená sympatie k jejich historickému vzoru. Postoj prezidenta Zemana vychází rovněž z jeho náklonnosti k současnému Rusku, která podle některých politiků hraničí s velezradou. A že se proti diplomatické odvetě staví Okamura, je zase v souladu s jeho negativistickým postojem k evropské integraci.

    Proč nebyl  Skripal zlikvidován v Rusku? Kreml hned po jeho zatčení a uvěznění kalkuloval s možností jeho výměny za špiony zadržené protistranou, jakožto nezřídka poslední fází mezinárodní zpravodajské hry. Jistá doba klidu byla však jen čekáním na onu ruskou vendetu.

JIŘÍ C. ROUPEC