Ještě že nejsem terorista aneb Není bezpečnost jako bezpečnost

5.12.2015 12:50

    Nedávno jsem navštívil Střední školu grafickou v Brně, protože mi tam připravují moji další knížku. Hned u vchodu jsem se musel zapsat do knihy návštěv, označili mě visačkou „návštěva“, usadili mě ke stolu pro návštěvy a musel jsem čekat, až si pro mě přijde osoba, se kterou jsem potřeboval mluvit. Po nějakém čase jsem se dočkal a mohli jsme jít na její pracoviště. Když jsme se domluvili na všem potřebném, odvedla mě zase až k východu, kde jsem se musel v knize odepsat, vrátit cedulku a teprve potom jsem mohl odejít.

    Jinou zkušenost jsem získal na radnici v Židlochovicích. Původně jsem tam vůbec namířeno neměl, ale okolnosti mě k tomu donutily. Ale musím to vzít od začátku.

    Prapodivná akce nazvaná Pochod pravých čertů (že by byli i nepraví?) přilákala do bezvýznamného městečka tisíce zvědavců. Tolik lidí sem nedorazilo, ani když přijel nějaký prezident, legendárního Havla nevyjímaje. Čerti měli trasu pochodu ohraničenou kovovými zábranami, aby byli odděleni od diváků. Těch se dostavilo ale tolik, že zatímco ti u zábran viděli dobře, ti hned za nimi už hůře a ti další, kterých byla naprostá většina, neviděli nic. Když jsem procházel ulicí směrem do centra dění, těžko jsem se prodíral hustými stojícími davy. A před radnicí nad náměstím Míru už byla masa lidí naprosto neprostupná. A protože jsem nechtěl odejít úplně s nepořízenou a bez jediné fotky, rozhodl jsem se, že to zkusím jinudy.

    Zatímco zepředu byla budova radnice beznadějně ucpaná davem, zboku ne. Otevřenými dveřmi, kterými vedly z objektu radnice elektrické kabely k přilehlým stánkům s občerstvením, jsem vstoupil. Dveře nikdo nehlídal, nikdo nebyl před nimi ani za nimi. Prošel jsem kolem informačního centra, pak dvorem a zkusil dveře do hlavní budovy. Byly otevřené. A zase nikde nikdo. Pokračoval jsem chodbou a po schodech vystoupal do prvního poschodí. Dveře na sekretariát starosty byly dokořán, ale v místnosti nikdo nebyl. Přilákalo mě otevřené okno, které vedlo přímo na zalidněné náměstí. I do vedlejší starostovy pracovny byly dveře dokořán. Za nimi jsem sice matně registroval nějaký neurčitý pohyb, ale v žádné místnosti nebylo rozsvíceno, takže konkrétního jsem neviděl nic. Otevřeným oknem se dovnitř linul pekelný řev. Přistoupil jsem k oknu a připravil si fotoaparát.

    Po chvíli jsem cítil, že za mnou někdo stojí, ale nevěnoval jsem tomu pozornost a soustředil se na práci. Záhy ale přišla další postava a zeptala se mě, mám-li povolení. „A jaké povolení máte na mysli?“ zeptal jsem se. „Od starosty,“ pravil ten dobrý muž v černém. „Povolení od starosty, to opravdu nemám,“ přiznal jsem a pochopil, že asi toho focení budu muset nechat, nebo budu mužem označeným nápisem „městská policie“ zatčen nebo vyveden násilím. Sice jsem se mu představil a vysvětlil, že jsem novinář, ale nepomohlo to. Při vzpomínce na jeho předchůdce, který se dokázal služební zbraní sám postřelit, jsem raději dobrovolně odešel.

    Až později mně došlo, co by se mohlo stát, kdybych nebyl novinář, ale ozbrojený terorista. Volná cesta, otevřená místnost, otevřené dveře ke starostovi, otevřené okno s výhledem na tisícihlavý dav. A stačilo by jen pár vteřin…

JIŘÍ SMUTNÝ

Pohled z radnice na zaplněné náměstí.

Foto: autor