Jak se žilo a jedlo u Janáčků

    Osobnost Leoše Janáčka (1854–1928) snaží se moravská metropole, kde je pochován, je po něm pojmenováno několik významných institucí, náměstí i vznikající velké kulturní centrum a koná se zde mezinárodní bienálový festival, přiblížit domácí i zahraniční veřejnosti mnoha způsoby. Díky TIC Brno jsou turistům k dispozici rozličné informační a propagační materiály, např. průvodce městem po jeho stopách, další vícejazyčné tiskoviny nebo vhodné suvenýry včetně animovaného videa, čokolád apod.

    Letošního října byla otevřena nová stálá expozice v jeho Památníku na Smetanově ulici v centru města, a to v ředitelském domku vedle bývalé varhanické školy, v níž nyní sídlí Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Součástí jeho fondů je rovněž rozsáhlý Janáčkův archiv, v roce 2017 zapsaný do registru Paměti světa UNESCO. Po přestěhování ze Starého Brna r. 1910 zde Janáček s manželkou i hospodyní trvale žil až do své smrti a v tomto na svou dobu vcelku komfortním prostředí vytvořil většinu svých vrcholných děl. Zásluhou obětavého kurátora janáčkovských sbírek muzikologa Jiřího Zahrádky a architekta Tomáše Rusína vznikla v bývalém salonu nová nevelká, ale pečlivě vybavená výstava, která nahradila již nevyhovující expozici z r. 2004. Je z ní průhled do pracovny s původním mobiliářem včetně restaurovaného klavíru. Soustřeďuje se především na umělcovo soukromí a tak vybízí k meditační koncentraci. Návštěvníka zaujmou faksimile (originály opouštějí trezor jen zcela výjimečně) osobitých partiturových autografů (tehdejší opisovače stály nejspíš hodně námahy), četné rodinné fotografie a obrazy. Uvidí tu např. i hudebníkův cestovní pas, tramvajovou či železniční průkazku, památeční taktovku, psací soupravu nebo rentgenový snímek jeho ruky s darovaným prstenem. V sousedním přednáškovém sále pro školní exkurze se pravidelně obměňují výtvarné panely; krátce před koronavirovou „stopkou“ tu měl pod názvem Z druhotvarů vernisáž výběr grafik, inspirovaných právě Janáčkovými notovými záznamy.

    Téměř souběžně s čerstvou instalací Památníku vydalo TIC Brno poměrně obšírnou vázanou knihu Mářina kuchařka, s náležitou pietou i v konfrontaci pozdějších přepisů připravenou Šárkou Zahrádkovou a Jiřím Zahrádkou. Jde o svazek receptů, napsaných na 107 listech ve dvou rozvolněných sešitech a uložených ve zmíněném Janáčkově archivu. Zapsala si je jistá Marie Stejskalová (1873 – 1968), rodačka z Jamného na Vysočině, živící se v Brně jako švadlena. K Janáčkům nastoupila r. 1894 ještě do jejich bytu v pavlačové budově na dnešním Mendlově náměstí coby hospodyně (a zčásti trochu důvěrnice pouze o osm let starší Janáčkovy manželky Zdenky i její předčasně zesnulé dcery Olgy) a po čtyřiačtyřicet roků byla správkyní a součástí skladatelovy nevelké domácnosti. Oba své zaměstnavatele o mnoho let přežila a posléze redaktorce a spisovatelce Marii Trkanové (ta ostatně v r. 1998 vydala v Brně publikaci Paměti: Zdenka Janáčková – Můj život) s velkým odstupem a v literární úpravě vylíčila svůj tamní pobyt pro knížku U Janáčků (1959).

    Konvolut Mářiných receptů je poměrně obsáhlý a v závěru knihy je přehledně roztříděn v Rejstříku. Ten má 27 oddílů, v nichž s ohledem na Mistrův mlsný jazyk naprosto převažují mezi jeho oblíbenými jídly (svým hostům doporučoval a sám opisoval návod na pečení šípkového cukroví) předpisy na sladké pokrmy, dezerty, nápoje, zavařeniny a vůbec všelijaké pamlsky lákavých neběžných názvů. Není tudíž bez zajímavosti, že letošní poněkud okleštěný podzimní janáčkovský festival podnítil několik brněnských kaváren a cukráren, aby některé z těchto dobových pochoutek připravily a nabízely.

    Do svých sešitků všímavá Marie Stejskalová porůznu vkládala banální, pikantní i faktograficky cennější poznámky o životě a díle „našeho pána“. Pro dnešního čtenáře je pečliví editoři instruktivně „vypreparovali“ a zkompletovali. Nedlouhá kapitolka Jak se jedlo u Janáčků názorně líčí, kterak v tomto ohledu vypadal tamní běžný pracovní den. Dovídáme se kupř., že hlava rodiny neholdovala pití ani kouření, ale potrpěla si na vydatné masité obědy a večeře, jak vypadal vánoční jídelníček rodiny, že nákupy obstarávala a rovněž výbornou kuchařkou byla paní Zdenka etc.

    Zajímavé, byť heslovité, nesoustavné a torzovité, jsou Mářiny datované bezprostřední glosy, shrnuté do partie Kronika našeho života. Vedle všedních údajů o ní samotné se týkají Janáčkovy práce pedagogické (někdy konfliktní) a kompoziční, domácích i cizích premiér oper (vídeňská Jenůfa, Výlety páně Broučkovy, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Věc Makropulos) i jejich ohlasu (některých se hospodyně zúčastnila – „...seděla jsem poprvé v životě v lóži...“), Mistrových pobytů na Hukvaldech nebo v Luhačovicích, úspěšných zahraničních cest, uměleckých jednání a kontaktů (návštěva překladatele libret Maxe Broda), tantiémových sporů, korespondence atp. Objevují se narážky na přibývající manželské diskrepance, zejména kvůli „židovce Šteslové“, tedy Janáčkově múze Kamile Stösslové. Zmínky se dotýkají též příbuzenských vztahů, jubileí, pohřbů, nemocí či nenadálých malérů („milostpaní spadlo v kuchyni okno na hlavu“). Přiřazení vět někdy působí kouzlem nechtěného („...v pondělí o ½ 3 h ráno umřel pan Kovařovic. Pak jsme dostali 10 kg cukru.“). Po jedenáctileté přetržce končí záznamy r. 1948. Detailně je komentuje 168 poznámek, nechybí ani soupis pramenné literatury.

    Výtvarně vtipně řešenou publikaci se čtyřmi dokumentárními fotografiemi včetně Mářiných podobizen zdobí rozverné ilustrace Venduly Chalánkové a od Martiny Oravcové rovněž barevné snímky prostřených stolů s jídly naservírovanými pěticí dam do původního Janáčkova nádobí.

    Řekněte upřímně: bylo na tomto gastronomickém poli možno učinit k propagaci našeho ve světě nejhranějšího operního skladatele více?

VÍT ZÁVODSKÝ