Jak se zbavit knihovnice s posláním?
08.01.2018 12:35
Jednoduše: poslat ji do důchodu. Přestože udělala z pobočky Knihovny Jiřího Mahena v Masarykově čtvrti jedno ze zavedených, respektovaných a milovaných center brněnské kultury. Což je jednoznačně její zásluha.
Řeč je o Mgr. Janě Černé, která stála u zrodu Mahenova památníku v roce 1992 a celých dvacet pět let ho vedla, byla jeho duší. Památník s knihovní pobočkou vznikl v domě na dnešní Mahenově 8, kam se roku 1935 spisovatel, básník, dramatik, dramaturg a hlavně knihovník Jiří Mahen přestěhoval roku 1935, strávil tu zhruba čtyři poslední roky svého života a také tu vlastní rukou zemřel. Přáním jeho ženy, paní Karly Mahenové, bylo, aby se z domu stal památník, který bude pečovat o odkaz jejího manžela. Toto poslání pak tato instituce i její představitelka Jana Černá bezezbytku naplňovaly.
Množství akcí spojených jak s pobočkou knihovny, tak i s expozicí v Mahenově pracovně a zejména s půdním prostorem, kde památník pořádal každý měsíc několik kulturních akcí, si záhy získalo popularitu v kulturních kruzích. Organizátorkou a dramaturgyní pořadů byla Jana Černá, která postupně vytvořila okruh stálých i příležitostných aktérů různých vystoupení a taky vděčných návštěvníků. Ti na tamní akce, byť i s blíže neznámým obsahem, chodili často jen proto, že šlo o kulturní podnik připravený právě touto institucí, takže kvalita byla zaručena.
Když se příznivci Mahenova památníku dozvěděli, že koncem roku 2017 Jana Černá odejde do důchodu, domluvili se na vydání sborníku k její poctě a na tom, že uspořádají v předvánočním týdnu v památníku pořad, v němž sborník představí a zároveň se s oblíbenou knihovnicí a dramaturgyní rozloučí. Tak se i stalo a na světě se zjevila malá černá knížka, kterou pod výmluvným názvem „Černé“ s podtitulem „Texty do Památníku“ v redakci básníka a překladatele Ivana Petlana a s ilustracemi Jana Hrubého (i s jedním Mahenovým portrétem od Josefa Lady) v neuvěřitelně krátké době vydalo nakladatelství Miroslav Klepáček – Sursum z Tišnova. V knížce se sešly veršované i prozaické příspěvky dvaceti pěti autorek a autorů (plus jeden od Divadla hudby a poezie Agadir). Některé byly pojaty volně, jako výraz sympatií s oslavenkyní, ale většina byla adresná: připomínaly obětavost„paní Jany“, věrnost a službu návštěvníkům tohoto „hnízda slova nad střechami“, její erudici, vstřícnost vůči autorům, schopnost zprostředkovat všem návštěvníkům pocit skutečného kulturního svátku. A také to, že se oslavenkyně nedere dopředu a vykonává svědomitě tu nejčernější práci, za niž se jí nedostává patřičného oficiálního uznání. Ostatně to byl do určité míry i osud Mahenův. A dnes mu vzdává hold nejen bronzová socha od Vladimíra Koštovala v parčíku na Rooseveltově ulici (od roku 1976 hledící paradoxně na Janáčkovo divadlo), ale i Mahenova knihovna, Mahenovo divadlo, divadlo Husa na provázku a samozřejmě Mahenův památník na Mahenově ulici – mj. i jako útočiště Společnosti Jiřího Mahena. A nedají na něho dopustit ani rybáři.
Janě Černé zatím nikdo bronzový pomník nestaví. Ale nechť je onen skromný sborník výrazem úcty k dílu, jež „knihovnice s posláním“ (podle slov Pavla Surého) pro brněnskou kulturu udělala. Teď si jenom přejme, aby tradice kulturních pořadů v Mahenově památníku nezašla na úbytě. I když bez Jany Černé to už nebude ono.
MICHAL ŽÁK