Jak nám staří Řekové komplikují život

    Kdysi v dobách studií mě fascinovala věta z Poetiky Josefa Hrabáka, která zněla „Eufemismus je blízký litotes“. Dopátrat se jejího smyslu lze buď studiem Hrabákovy příručky, případně nahlédnutím do Slovníku spisovného jazyka českého, kde se dozvíme, že litotes je buď nesklonné slovo rodu středního (v té podobě ho používá Hrabák), nebo řidčeji rodu mužského, a pak se dá skloňovat (2. p. j. č. litotu, 6. p. případně litotesu); slovo řeckého původu znamená zjemnění, zmírnění výrazu, zejména vyjádřením kladu dvěma zápory (např. nikoli nepatrný, ne neradostný). A ve Slovníku literární teorie se dozvíme, že litotes (psáno též litotés) je i opak nadsázky (hyperboly), tj. jde o používání slov se zabarvením zmenšujícím, snižujícím, popřípadě zjemňujícím (proto ta blízkost k eufemismu) označovanou věc (např. chlapeček jako paleček).

    Ta kuriózní věta z úvodu mi vytanula na mysli nedávno, kdy se horlivě polemizovalo na téma, zda má, či nemá své oprávnění v písemných maturitních testech pojem epizeuxis a jeho uplatnění v literárním textu. Nejde mi v tomto případě ani tak o význam onoho pojmu, tj. opakování slova v téže větě nebo v těsné blízkosti (např. teče voda, teče), nýbrž o jeho skloňování. Ale jakého je vlastně rodu? Epizeuxis je samozřejmě opět z řečtiny, ale nepatří k rodu mužskému ani střednímu, nýbrž k ženskému. Takže se bavíme o epizeuxi, ale jinak si myslím, že bez epizeuxe (tedy bez toho pojmu, nikoli bez opakování slov) se v dnešní době snadno obejdou nejen nematuranti, ale určitě i maturanti.

    Bývaly doby, kdy maturanti vycepovaní klasickým gymnáziem v náročnějších rozhovorech o literatuře běžně šermovali litotem, epizeuxí i dalšími básnickými figurami a zcela samozřejmě věděli nejen to, že Zeus má 2. pád Dia, ale i že Nemesis (bonorum custos, dodá automaticky znalec S. K. Neumanna) má 2. pád Nemesidy, podobně jako je Artemis – Artemidy nebo Atlantis – Atlantidy. Ale ouha! Co se stane, když si jméno Atlantis dá do názvu brněnské nakladatelství? Vydává pak knihy brněnská, či brněnský Atlantis? Když se v dnešní době nechcete ve společnosti ztrapnit, pak musíte hrdě prohlašovat: „Četl jsem tu novou knihu z Atlantisu, a řeknu ti, je to věc…“

    Pamatuji si, jak jedna moje kolegyně (češtinářka) jednou prohodila, že jde odpoledne cosi kupovat do centra. Teprve z další souvislosti jsem pochopil, že má na mysli Centrum s velkým C, totiž známý brněnský obchodní dům. Jenže když tam chodí nakupovat staří Brňané, pak jdou zásadně „k Baťovi“, zatímco ti o něco mladší jdou zase bezvýhradně „do Centrumu“. Zkrátka pokud nejde o jméno osoby (Nemesis, Artemis), pak nám ani nepřipadne, že by grecismus či latinismus měly patřit jinému rodu než mužskému (Atlantis, Centrum, ale případně i epizeuxis).

    Na toto téma by se dal (nebo dala?) napsat celý (nebo celá?) esej. Naštěstí v tomto případě si můžeme vybrat: platí obojí. Ale v tom mužském rodě to přece jen zní líp.

MICHAL ŽÁK