Jak mě nezapsali do Guinnessovy knihy

07.09.2014 14:10

    Je tomu už rovné desetiletí, co jsem obdržel nabídku, zda bych nechtěl komentovat 26hodinový motoristický závod.

    Na Masarykově okruhu jsem si ještě předtím vytvořil malý osobní rekord v komentování šestihodinového závodu švýcarských motocyklistů.

    Bušil jsem do toho bez přestávky od startu až po cíl tak, že za mnou přišel do rozhlasové kabiny samotný šéf závodu, nám v Brně dobře známý Bruno Kneubühler, s kterým jsme se na okruhu mohli opakovaně vidět na stupních vítězů, a s uznalým výrazem ve tváři mi předal tisícovku navíc ke smluvenému honoráři.

    Byl to přelomový bod mé komentátorské činnosti, kdy jsem v té chvíli pojal úmysl komentovat 24hodinový závod sám a bez zastavení.

    Mé předsevzetí ale mělo jeden háček, a to pěkně ostrý, protože navzdory dvěma velkým okruhům nebylo možné tak dlouhý závod kde absolvovat, protože oba autodromy leží v příměstských aglomeracích a jejich provoz je určen tak, aby nenarušoval noční klid. A k tomu by se musel ještě navíc najít někdo, kdo by takový monstr závod uspořádal.

    Do všeho se nakonec vložila všudypřítomná náhoda, avšak velice smutná. Při dopravní nehodě zahynul mladý a talentovaný závodník Lukáš Romof z Horní Přími a brněnští motoristé se rozhodli na jeho počest uspořádat 26hodinový závod s největším počtem závodníků, který se kdy jel, se záměrem o zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Místem děje se nakonec stal motokárový okruh Maranello v Modřicích, kde se na hluk nebral až takový zřetel jako v Brně nebo Mostě. A navíc motokárové miniformulky se nevyznačují takovou decibelovou mluvou, jako jejich výkonnější speciály.

    Při požádání o spolupráci z řad pořadatelů jsem si vymínil, že tento závod budu komentovat bez jediného zastavení, tedy nonstop. Jedna dobrá duše mně poradila, abych začal o půlhodinu dřív a skončil o stejnou časovou délku později, že tím dosáhnu výsledného času 27 hodin.

    A já samozřejmě, že tedy jo.

    Jsem v komentování trochu hříšník a na žádné závody se nikterak nepřipravuji, protože zhotovené podklady nemůžu nikdy nalézt, a tak se spoléhám, respektive hřeším, na shůry daný dar konverzační improvizace. Na ni jsem vsadil i tentokráte.

    Zástupci agentury Dobrý den z Pelhřimova mně oznámili, že mám právo každou hodinu odpočívat 5 minut. Tuto dobře míněnou pomoc jsem s díky odmítl s dodatkem, že když někdo plave přes kanál La Manche, že jej taky na 5 minut nevytáhnou z vody kvůli odpočinku a poté hodí nazpět do moře. Řekl jsem, že chci mluvit bez jediného zastavení. „Dobrýdeňáci“ jen zakroutili hlavami a mysleli si, že jsem opilý nebo smyslů zbavený.

    Startovalo se ve 20 hodin a vše probíhalo bez nejmenších potíží. Občas jsem si loknul vody, místní krásná kantýnská mně průběžně podávala lžíci Nutely a já podané občerstvení zkonzumoval i při dodržení stálé mluvy, kdy se artikulace po tu dobu trochu pozměnila v huhňání.

    Mikrofon byl přenosný, takže ani s použitím WC nebyl problém a já ukrajoval čas jak řezník v krámě štangli salámu. Vyprávěl jsem o všem možném, zážitků z různých závodů jsem měl v zásobě přehršel, a v té době jsem si mnohé z nich i živě pamatoval. Byl jsem ještě mladý, v té době mně bylo teprve 54 roků (?!), takže to šlo zcela samo. Dostal jsem se již do fáze, kdy do konce závodu zbývalo 8 hodin. Mnozí mě začali poplácávat po zádech, že prý to nejhorší mám za sebou, a do cíle že zbývá už jen chvíle. Vše probíhalo až moc dobře, kdy tím ve mně začal klíčit pocit, že se něco stane. A taky že ano! Ostří na sklovině zubu způsobilo, že jsem si natrhl jazyk, na němž se vytvořil bolestivý otok a já cítil, jak si přisrkávám příměs krve. Osm hodin do konce a prý jsem už z nejhoršího venku! Zaťal jsem zuby a zavelel sám sobě: “Musíš!“

    Měl jsem v této záležitosti ještě jeden velký motiv, který mi byl hnacím motorem v dosažení cíle záměru. Byl to můj syn, který po fatální minele tzv. lékařky zemřel, a já ve snaze záchrany jeho života jsem mu daroval svoji ledvinu. To se stalo necelé dva roky před tím. Synův odkaz a jeho fotografie, kterou jsem si v rámečku postavil na stolek, mně byly velkým závazkem ve snaze dosažení vytčeného záměru. Protivníkem mně nebyl jenom zbývající čas osmi hodin, ale každé vteřina umocněná už pociťovaným vyčerpáním a kruté bolesti jazyka při každém zavadění o ostrý zubní břit. Překonání této časové vzdálenosti bylo pro mne opravdovým výstupem na Mount Everest utrpení. Poslední osmihodinovku jsem plácal, jak to jen to šlo, ale nezastavil se! Nastavil jsem i onu slíbenou půlhodinu, a byl jsem rád, že žiji.

    Tím ale mé drama nebylo ještě u konce! Po skončení závodu již byla tma a vládl vlahý teplý večer. Já jsem počal vše vidět v magickém modravém světle a v mé hlavě i duši začal převládat rajský klid. K dovršení všeho jsem spatřil, jak proti mně kráčí samotný Ježíš Kristus a bylo mně patrno, že se nalézám v Nebi. Avšak v celém biblickém vidění byl jeden malý zádrhel, kterým byl počin božího syna, který k mému překvapení začal z místní pípy čepovat pivo! Mé mysli nebylo patrno, zda spí či bdí? Pohlédnu-li na celou záležitost přítomností navrátivší se mysli za krátkou dobu, seznal jsem, že oním Spasitelem byl frontman rockové skupiny Kern Jaroslav Albert Kronek, jenž se vyznačoval dlouhým vlasem a rovněž závodil. Mé dobité a nevyspalé mysli se nějakým způsobem zjevil jako Ježíš Pán! Až jsem se vrátil nazpět, tak jsem si uvědomil, jak malá vzdálenost je od zbláznění se k normálnímu rozumu!

    Za výkon jsem obdržel od pořadatele pohár a agentuře Dobrý den jsem zaplatil 3500 Kč. Protože se pokus o tento rekord měl nahlásit do Londýna půl roku dopředu a ono se stalo o něco později, nebyl můj pokus pro administrativní chybu uznán. Mé jméno se tak ocitá „pouze“ v knize českých rekordů s dovětkem, že Jiří Řezáč dokázal po dobu 27 hodin komentovat závod bez jediného přerušení.

    Pro knihu jsem si musel zajet osobně do Pelhřimova a zaplatit za ni prodejní cenu. Ale odnáším si z celého pokusu jednu velkou radost, že jsem to dokázal.

    Tento rekord jsem provedl na počest zahynulého závodníka a rovněž mého syna, který mně s určitostí z výšin Nebes vydatně pomáhal.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ