Jak jsem si vzpomněl na svého učitele češtiny

    Na základní škole jsme měli na český jazyk pana učitele Milera. Utkvěl mně v paměti hned jeho první čin, kdy spolužačce Prokešové sdělil, že má špatné jméno. Tvrdil, že když se její otec jmenuje Prokeš, měla by se správně jmenovat Prokšová. A protože tehdy ještě měli učitelé autoritu, bral jsem to tak, že má pravdu.

    Nedávno jsem navštívil tiskovku v areálu starobrněnského kláštera, která se týkala nové muzejní expozice. Na plakátě zvoucím na výstavu stálo: MENDEL IS BACK, Mendelovo muzeum, Mendlovo nám. 1a. Nevěřil jsem svým očím. Nejenže výstava nemá český název, ač oficiálním jazykem je v této zemi ještě pořád čeština, ale zatímco náměstí je Mendlovo, muzeum je Mendelovo.

    Co by na to řekl pan učitel Miler, to je mi celkem jasné. Netušil jsem však, co vedlo autory plakátu k takové hrůze. A tak jsem se zeptal. Ředitel muzea Ondřej Dostál mi sdělil, že oba tvary jsou správně a tvar Mendlovo označil jako počeštělou formu. „My se k Mendelovu německému původu rozhodli používat tvar Mendelovo, jelikož je i pochopitelnější pro cizince,“ uvedl.

    No vida, tak ono je to muzeum asi hlavně pro cizince. To jsem opravdu netušil. Po tomto zjištění jsem se už pana ředitele ani nezeptal, proč výstava nemá český název. Stejně mi ale vrtá hlavou, kde se to v těch dnešních mladých lidech bere, ta bezbřehá vstřícnost ke všemu anglickému a absolutní absence sebemenšího náznaku národní hrdosti. Chápu, že dnešní doba a někdejší národní obrození jsou odlišné epochy, ale nic by se nemělo přehánět. Nebo se pletu?

JIŘÍ SMUTNÝ