Hazard mládí a senilita stáří v dopravě

30.07.2014 10:45

    Dva pojmy, které jsou spojitými nádobami. Jedním se začíná a druhým končí. S tím prvým lze mnohé dělat, avšak s oním druhým bývá zpravidla již pozdě bycha honiti.

    Oba dva pojmy mají svůj handicap a s oběma se v životě setkáváme v jedné činnosti, kterou je řízení motorového vozidla.

    V tom prvém se jej řidič snaží se střídavými úspěchy ovládat, kde díky přednostem mládí má šanci svůj nerozum občas napravit, oproti druhému, kde se jeho vůdce v mnohých případech už jen dopravního prostředku pouze drží.

    Kde je hranice či signalizace, že to už začíná jít ztuha? V jedné drobnosti, kterou je postřeh, jehož počínající absence se prozradí tím, že když se podíváme na ceduli nebo tachometr a zjistíme, že vracející se zrak má oproti dřívějšku určitou časovou prodlevu. A zde je bod v lámání se chleba našich řídících schopností. Tuto skutečnost si sice uvědomíme, ale neradi přiznáváme.

    Arbitrem v tomto sporu touhy a snížené schopnosti by měl být lékař, ke kterému nás nutí nařízení o kontrole způsobilosti jízdy od určitého věku. Mělo by tomu tak být, ale začíná nám do příběhu lékařských kontrol tohoto druhu vstupovat otázka, do jaké míry je i lékař způsobilý k tomu, aby jednoznačně a neomylně poznal, jak tomu ve skutečnosti je?

    A přidejme i jednu vlivnou hodnotu, která odjakživa hýbe světem, kterou je úplatek či alespoň vyvolávání soucitu v potřebě žadonícího o prodloužení mandátu řidičského osvědčení. Kontroly typu: „Strécu slyšíte a vidíte?“ pak dotyčnému v jeho kladné odpovědi umožní používání této „minizbraně hromadného ničení“ v další působnosti na veřejných komunikacích.

    Dokud lékař nebude nést za své rozhodnutí odpovědnost v podobě jeho postihu, budeme mít případy tohoto typu denně na talíři statistik dopravních nehod.

    Pojďme se podívat na konkrétní případ, který se udál na záludné křižovatce v Řečkovicích u místního kostela. Muž kráčející po přechodu, nesoucí v náruči dvě malé děti byl sražen automobilem řízeným více než sedmdesátiletým řidičem. Tragédie sama o sobě, ale její hrůznost násobí skutečnost, že dotyčný uživatel řidičského oprávnění, které v jeho dokumentech nemělo vůbec co pohledávat, neprojevil žádnou snahu zastavit a pokračoval v jízdě dalších dobrých 80 m!!! Teprve pak mu v myšlenkové soustavě sepnul signál, že se s něčím srazil, a zvědavost ho donutila se podívat, co to bylo?!

    V tratolišti krve ležel chroptící muž v bezvědomí a děti díky poloze v otcově náručí nebyly zasaženy napřímo a došlo k jejich odhození bez působnosti destrukčního účinku automobilu. Muž později zemřel.

    Pozornost kolemjdoucích byla zaměřena na zraněného a přítomnost viníka nebyla davem ani zaregistrována. Ten když zjistil, co způsobil, obešel zezadu nepozorovaně shromážděný houf, usedl do automobilu a pokračoval v jízdě dál! Náhodný pohled jednoho z přihlížejících zaregistroval tuto skutečnost a několik mladíků se jalo odjíždějícího pronásledovat. Výsledek jejich snahy byl nabíledni, ale přesto pronásledující zaznamenali dílčí úspěch v podobě zjištění písmene a tří čísel na komplikovaném značení registrační značky včetně typu vozidla.

    Co se dělo dál k dopátrání viníka mně není přesně známo, ale náhoda se vložila do případu v podobě návštěvy viníka servisu druhého dne, kam se dotyčný starý muž dostavil se žádostí o opravu vozidla s odůvodněním, že jej nabouralo auto.

    Zrak zkušeného servismana neomylně rozpoznal, že promáčknuté přední sklo a na něm ulpělé zbytky krve a vlasů (!) nejsou dílem nějakého auta, ale zachyceným chodcem a senilní počínání nezpůsobilého řidiče mělo své zakončení v bezpečnostní zajišťovací pomůcce, které se lidově říká klepeta. Úvahovou tragédií je pozdější výrok řidiče, který na dotaz, proč okamžitě nezastavil, pronesl, že po něm nikdo nic nechtěl a tak tedy jel dál! Zde už nezůstává rozum stát, ale zhasnul docela.

    Kolik takových případů se ale v průběhu roku odehraje? U těch, kteří je takto způsobí se nelze dovolávat jejich soudnosti, protože ji postrádají.

    Ale alespoň u těch, kteří mají zjišťovat způsobilost k řízení dopravního prostředku určitě ano. Pokud jejich způsobilost a ovlivnitelná možnost k lékařskému rezultátu, stejně jako někdy orgánů činných v trestním řízení, bude jako doposud, budeme se s podobnými případy setkávat určitě častěji. V tomto směru máme zatím velké rezervy.

    Hodnocení takových případů si však vyžaduje pohledu i z druhé strany.

    A tím je způsobilost chodců k byť jednoduchému úkonu, kterým je přejití silnice z jedné strany na druhou. Jak to jednoduše zní, o to složitější to někdy bývá. Povědomí těchto účastníků silničního provozuje je proslulé v jejich úvaze v tom, že na přechodu mohou vše. Jak víme, jejich omyl bývá zpravidla pravdou. Rovněž tak domněnka cyklistů, že si mohou sjet z chodníku na přechod, na kterém by měli mít přednost. Nebo kolik procent chodců ví, že jejich domnělá přednost na přechodu neplatí k okamžiku, kdy přijíždí tramvaj? Tato nevědomost naplnila již mnoho márnic těmi, kteří do doby střetu žili v tomto tragickém omylu.

    Osvěta tohoto typu se někdy objeví na nicotném letáčku na okně tramvají. Ale je potřeba si uvědomit, kolik je v Česku měst s tramvajovým provozem? Když započítáme miniaturní provozy v Litvínově a Mostu, případně spojení Liberce s Jabloncem, tak dosáhneme celkového počtu 8 měst, které mají tento druh dopravy. A ti ostatní obyvatelé se o tomto druhu přednosti tramvaji na přechodu dozvědí, až ta je na bílé zebře srazí. Určitě by nebylo od věci např. v televizích místo propagace všelijakých blbin alespoň jednou za měsíc uvést upozornění v dávání přednosti chodce tramvaji i na přechodu. Možností snížení zranění a úmrtnosti je mnoho. Stačí se jen zamyslet a nás zdravých a žijících bude určitě o nějaké procento více.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ