Filmové Marketě Lazarové je padesát let

21.10.2017 17:25

    Dne 24. listopadu 1967 měl premiéru film Františka Vláčila Marketa Lazarová. V následujícím roce v anketě filmových kritiků o nejlepší česko-slovenský film století, uspořádané ke stému výročí vzniku prvních českých filmů Jana Kříženeckého, získalo toto dílo první místo. Filmoví kritici tak ocenili mimořádné kvality filmu, jenž vznikl na základě slavného, rozsahem nevelkého románu Vladislava Vančury z roku 1931; v témže roce román zvítězil v anketě Lidových novin o nejúspěšnější knihu roku.

    Milan Kundera (1929) ve svém Umění románu (1960 – v té době přednášel na FAMU o světové literatuře) o „chmurně chmurném příběhu“ loupežnické dcery napsal: „Ať tak či onak, Marketa Lazarová patří však mezi ta díla, jež lze označit jako svého druhu dokonalá. Ke všem kvalitám vančurovské prózy (…) přistupuje ještě další přednost: jedinečná shoda formy a obsahu. Příběh ze starých dob o zoufalém boji lupičských zemanů a vášnivé lásce zemanské dcery naprosto odpovídá Vančurově snaze po robustním tvaru. Historická látka přiskočila tu na pomoc, aby na ní mohl autor dokázat to, co mu odpírá látka přítomnosti.“

    Je pravděpodobné, že svou knihou Kundera inspiroval své o něco starší vrstevníky Františka Pavlíčka (1923–2004) a Františka Vláčila (1924–1999), kteří se počátkem 60. let vyznali z lásky k Vančurově Marketě Lazarové a začali společně psát scénář ke stejnojmennému filmu. Ke spolupráci na filmu přibrali generační druhy: kameramana Bedřicha Baťku (1922), skladatele Zdeňka Lišku (1922–1983) a sochaře Zbyňka Sekala (1923–1998). S pomocí dalších výtvarníků Theodora Pištěka (1932 – návrhy kostýmů), Jana Koblasy (1932–2017), Jaroslava Vožniaka (1933–2005) a členů filmového štábu, českých a slovenských herců (a za v té době nevídanou sumu více než čtrnácti milionů korun) byl film v letech 1965–1966 natočen a o rok později předán do distribuce (pravdaže zaměřené spíše na filmové kluby). Distribuční slogan zněl: „Filmová rapsodie podle stejnojmenného románu Vladislava Vančury z poloviny 13. století v Čechách. Marketa, dcera Lazarova, se zřekne pro lásku k loupeživému rytíři Mikolášovi lásky k Bohu, kterému byla otcem zaslíbena.“ Vančurův román arciže nepochází z poloviny 13. století (jak by mohla být interpretována neobratně stylizovaná formulace sloganu), jenom byl do oné doby situován děj filmu – na rozdíl od Vančurova textu, který se přesnému časovému zařazení děje záměrně vyhýbá. Vančurovi šlo o kontrast mezi velkými skutky a city středověkého člověka na jedné straně a ubohou, malátnou přítomností na straně druhé; nenajdeme u něho zdůraznění protipólu světa křesťanského a pohanského. Ten protipól naopak zdůrazňují Vláčil s Pavlíčkem: rozpor mezi myšlenkami a skutky, projevující se u Lazara, zpočátku i u jeho dcery, u mladičkého Kristiána či převorky, je způsoben přijetím křesťanského pojetí lidské existence, s čímž kontrastuje pohanská celistvost Kozlíka a jeho rodu. Vláčil se soustředil na zobrazení vnějšího i vnitřního světa raně gotického člověka včetně ne zcela přesně známých reálií té doby; chtěl vyjádřit spíše ducha a obsah předlohy než natočit její přesný přepis, což by u vančurovského typu historické prózy, v níž děj nehraje hlavní roli, stejně nešlo. Proto jsou v jeho filmu využity i některé další motivy, jež ve Vančurovi nenajdeme, například báj o Strabovi, pohanský rituál (v části s názvem Rajská sonáta) či Mikolášovo vyprávění o jelenech a jejich pohřebišti, nebo náměty převzaté z Vančurových Obrazů z dějin národa českého (1940), jako byla průběžná linie potulného mnicha Bernarda a také dvě scény na královském dvoře, které ovšem z důvodů jak finančních, tak i kvůli neúměrné délce filmu už nebyly natočeny – a podle Fr. Pavlíčka a některých kritiků by filmu spíše uškodily; s jejich absencí se však režisér nikdy nesmířil.

    Vláčil Vančurovu předlohu zbavil její určité rozvernosti i novodobého odstupu od dávných událostí, jak se jeví ve vypravěčových komentářích, a tlačil ji k rapsodickému patosu (viz slogan). Pavlíček, scenárista i dalších vrcholných děl naší kinematografie, jako jsou Moskalykova Babička a Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku, později uvedl: „Respektoval jsem Vláčilovy představy a plány, současně jsem však hájil Vančurův potenciál myšlenkový i dramatický, především tam, kde byl potlačován ve prospěch ornamentu.“ Cení si režisérovy schopnosti zaskočit nás tím, „že předběhne možnosti naší představivosti“.

    Vláčil dokázal převést Vančurovo jazykové mistrovství do adekvátní filmové řeči. Využil k tomu skladbu záběrů krajiny, obytných objektů i tváří herců, změn osvětlení, zapojení ticha i zvuků reálného prostředí, zvonků, píšťal, bubnů, různých úderů a zejména kongeniální hudby svého „dvorního skladatele“ Zdeňka Lišky, která pracuje se středověkou jednoduchou melodikou, vokály i vícehlasy, a zdůrazňuje protiklad přírodní hudby pohanské a artificiální křesťanské (v podobě latinského chorálu).

    Zdánlivě paradoxní je název knihy i filmu; objevil se dokonce i názor, že dílu by lépe slušel název Kozlík(ovci) či nějaký podobný, protože Marketa opravdu působí oproti mužům z Kozlíkova rodu značně pasivně (v pohádkách je pasivní princezna určena jako „odměna“ princi za jeho aktivitu, aby po svatbě zaručila pokračování rodu). Jenže Marketa svou pasivitou nakonec vybudí v Mikolášovi až (ve středověku neodpustitelnou) vzpouru proti otci a hlavně opravdovou lásku, která se tak stává klíčovým tématem díla – spolu s mileneckou láskou mezi Alexandrou a Kristiánem, otcovskou mezi Kozlíkem a Mikolášem a zdánlivě i mezi Lazarem a Marketou; a ve filmu se dokonce přidává i zapovězený vztah mezi Alexandrou a Jednoručkou a (v náznaku) i mezi Bernardem a jeho zvířaty. Milostný cit nakonec vyvede Marketu z pasivity a přivede ji k tomu, že svou lásku k otci a Bohu vymění za horoucí lásku k Mikolášovi a společnému dítěti. Příběh plný násilí a krutosti tak má nadějeplné vyznění.

    Pro film byl nesmírně důležitý výběr herců. Režisér sáhl neomylnou rukou po slovenských hercích Magdě Vašáryové (Marketa, mluví Gabriela Vránová), Františku Veleckém (Mikoláš, mluví Petr Kostka), Ivanu Palúchovi (Jednoručka, mluví Ladislav Trojan) a Michalu Kožuchovi (Lazar, mluví Martin Růžek). Pro roli Kozlíka byl netradičně vybrán Josef Kemr, jeho ženu hraje Naďa Hejná (mluví Antonie Hegerlíková), Alexandru Pavla Polášková (mluví Karolina Slunéčková), Kristiána hraje Vlastimil Harapes, královského hejtmana Piva Zdeněk Kryzánek (původně měl hrát Vítězslav Vejražka), Bernarda Vladimír Menšík (původně měl hrát Rudolf Hrušínský), převorku Karla Chadimová (mluví Marie Tomášová), děj průběžně komentuje hlas Zdeňka Štěpánka. Dále hrají Jaroslav Moučka, Václav Sloup, Zdeněk Řehoř, Zdeněk Kutil, Oto Ševčík a mnoho dalších, z nichž někteří, jako Pavel Landovský, Jan Pohan, Otto Lackovič, Antonín Hardt, měli ve scénáři větší roli, ale nakonec se do filmu prakticky nevešli (podle Pavlíčka „to, co se promítá v biografech, jsou zhruba dvě pětiny toho, co Vláčil natočil“).

    Když si uvědomíme, v jaké konkurenci vstoupila roku 1967 Marketa Lazarová do kin – ve stejném roce vznikly skvosty jako Údolí včel, další znamenitý film Františka Vláčila (zrodil se ze spolupráce se spisovatelem Vladimírem Körnerem, aby amortizoval „středověk“ vytvořený pro Marketu Lazarovou), další vančurovské dílo – Rozmarné léto Jiřího Menzela, dále Hoří, má panenko Miloše Formana, Svatba jako řemen a Pension pro svobodné pány Jiřího Krejčíka, Noc nevěsty Karla Kachyni, Soukromá vichřice Hynka Bočana, Kristove roky Juraje Jakubiska a pár dalších –, je trvalý úspěch Vláčilova filmu tím cennější.

    Je zajímavé, že v době kolem první poloviny šedesátých let podobné naladění pudilo významné evropské tvůrce k vytváření filmů na historickém podkladě. Začal s tím Ingmar Bergman (1918–2007) už v letech 1957 (Sedmá pečeť) a 1960 (Pramen panny), pokračoval Pier Paolo Pasolini (1922–1975) Evangeliem svatého Matouše (1964) a Oidipem králem (1967), paralelně s ním natáčeli i Andrej Tarkovskij (1932–1986) Andreje Rubleva (1966, světová premiéra v Cannes 1968, v SSSR až 1971) a Vláčil Marketu Lazarovou. Všechny tyto filmy až na barevného Oidipa jsou černobílé, což tvůrcům umožnilo lépe vystihnout podstatu obrazových básní. Mezi uvedenými filmy Tarkovského a Vláčila je mnoho podobností, zejména co do významu obou děl pro domácí i světovou kinematografii i co do umělecké dokonalosti (škoda jen, že tvůrci Markety Lazarové nevěnovali větší pozornost krátkým psaným úvodům jednotlivých částí filmu, kde je příliš mnoho chyb hlavně v interpunkci). O vzájemném ovlivňování mezi Tarkovským a Vláčilem nemůže být řeč. Obě jejich vrcholně estetická díla tvoří mezníky v historii filmu, což je stvrzeno cenou mezinárodní kritiky FIPRESCI z Cannes 1969 pro Tarkovského Andreje Rubleva a mnoha různými oceněními včetně zahraničních pro Františka Vláčila, Františka Pavlíčka a Zdeňka Lišku za Marketu Lazarovou, která jako nejlepší česko-slovenský film všech dob je trvalým pomníkem mnoha našich předních umělců všech odvětví, kteří měli čest se na tomto filmu podílet.

MICHAL ŽÁK