Fackovací prezident

10.2.2015 19:50

    Jedním z dopadů přímé volby pana prezidenta je logické snížení jeho autority. Dědičný mocnář byl vlastně polobohem, jakkoli nemusel být právě géniem. Osobnosti vzešlé z parlamentní volby byly o poznání méně ctihodné, zvláště když první z nich zrušil tradiční výsady šlechtického stavu. Prvním skutečným člověkem z lidu se stal až Václav Havel, jakkoli si na to hrálo už několik jeho předchůdců. Všeobecný plebiscit před dvěma roky sice určil vítěze, ale vygeneroval také nezanedbatelnou množinu občanů, kteří se s výsledkem odmítají smířit. Toto není můj prezident, zaznívá dokonce i z úst volených (!) politiků. Dávají tak podnět mnohým stejně prostoduchým, k obdobnému kopnutí, facce, štulci, rýpnutí či plivanci po rádobymajestátu. Není to pochopitelně trestné, tedy vyjma reálné střílečky z plastové pistolky. Máme přeci svoboděnku! Demokracie má však svá pravidla, i ta nepsaná. A jedno z nich se týká také vrcholných představitelů státu či libovolné instituce. Každý máme svobodné právo vyjádřit svůj nesouhlas s činy nebo vyslovenými názory kohokoli, hlavy pomazané nevyjímaje. Je však jistá hranice, kterou bychom, dbáme-li základních principů slušnosti a korektního jednání, neměli zbytně překračovat. Od frenetického podléhání momentálním autoritám přes neurotické fackování panáků až po liché zostouzení cizích autorit a bohů. Plivnu-li, měl bych alespoň tušit, že čas a vítr rád slinu vrací.  (drk)