Experiment je vzpruhou poezie

16.09.2016 14:15

    Vše na světě vyžaduje jednou za čas provedení generální prověrky svých součástí. Proč by poezie měla být výjimkou? Takovou svého druhu generálku provedli někteří zahraniční i naši básníci ve „zlatých šedesátých“ letech 20. století: v úsilí o větší propojení moderního umění s moderní vědou, hlavně kybernetikou, sémantickou filozofií a teorií jazyka, začali prověřovat jazykový materiál, z něhož se kdy dělala poezie, všechny sémantické, zvukové a výtvarné hodnoty písma. Tak se zrodila takzvaná konkrétní poezie – jinými slovy poezie skutečná, vnímatelná smysly… Není divu, že brzy se přešlo k přesnějšímu názvu „experimentální poezie“ a k jejím složkám – poezii vizuální (písmové, značkové, číselné), kde je řeč pojmů nahrazena řečí viditelných objektů, a poezii fónické, kde fungují objekty slyšitelné. V Poetickém slovníku Josefa Bruknera a Jiřího Filipa (MF 1997) se píše: „Předmětnost konkrétní básně je zdůvodněna vážným úsilím o novou objektivitu poezie. Ve snaze nic nezatajit ani nezamlčet volí básník za pomocníka náhodu, automatismus kombinace a permutace nahrazuje mu často kompozici.“  Jde tedy o využití principu hry (Huizingův „homo ludens“ je ostatně pro 20. století typický). Abraham Moles o tomto způsobu tvorby říká: „Neexistují už domy, pole, krajiny, nahé ženy či koně, existují jen prvky vnímání: linie, úsečky, trojúhelníky, barevné a zvukové skvrny, a konečně existuje řád, jak tyto prvky kombinovat.“

    Není divu, že takovýto přístup k tvorbě – nejen poezie – nebyl zrovna po srsti takzvanému socialistickému realismu, oficiálně schválenému uměleckému směru v zemích sovětské zóny.  A tak v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století to vypadalo, že se na experimentální poezii zapomnělo. Až devadesátá léta přinesla znovuzrození: vyšla antologie Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Vrh kostek – česká experimentální poezie (Torst 1993), autoři mohli vydat své sbírky, jež – stejně jako zmíněná antologie – musely čekat na příznivější dobu, objevily se odborné stati a knihy věnované tomuto tématu (v poslední době brněnské nakladatelství Host vydalo dvě knihy Evy Krátké: antologii Česká vizuální poezie, 2013, a Vizuální poezie – pojmy, kategorie a typologie ve světovém kontextu, 2016) a také několik studentských diplomových prací na různých vysokých školách (například na Masarykově univerzitě v letech 2009–2016 vzniklo celkem dvanáct prací, jejichž autory či autorkami jsou Adam Puchar, Petra James, Hana Tomšů, Lenka Pejchalová, Petr Kuběnský – 2 práce, Michaela Jančálková, Petra Valová, Jan Hanuš – 2 práce, Tereza Panáková a Blanka Sauerová; navazují tak na zcela zásadní diplomovou práci Jiřího Valocha Experimentální poezie a její české realizace z roku 1970).  Hlavně vizuální poezie se začala objevovat na různých tematických výstavách, jako byly Písmo v obraze (Brno 1992), Báseň, obraz, gesto, zvuk – Experimentální poezie 60. let (Praha 1997) a v současné době zejména Havel – Prigov a česká experimentální tvorba, kterou v letohrádku Hvězda uspořádal Památník národního písemnictví ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a The Dimitri Prigov Foundation (Praha 17. 8. – 31. 10. 2016).

    Alois Jirásek a Mikoláš Aleš, jimž byl slavný renesanční letohrádek na Bílé hoře zasvěcen od padesátých let až do roku 1996, by se možná divili tomu, co je v jejich bývalém muzeu vystaveno. Ale možná také, že ne, že by měli pro moderní experimenty pochopení. Kurátoři Tomáš Glanc, Sabina Hänsgen a Petr Kotyk výstavu věnovali 80. výročí narození Václava Havla, který v šedesátých letech v několika sériích svých Antikódů využil výrazové možnosti experimentální poezie. A tuto první významnou část Havlovy tvorby uvedli do souvislosti s dílem ruského experimentátora Dmitrije Prigova (1940–2007) a hlavně pak s českou tradicí vizuální poezie, reprezentovanou experimenty jedenácti nejstarších tvůrců tohoto typu umění. Pro texty všech prezentovaných autorů je příznačný příklon k výtvarnému umění, které se – podle Vladimíra Mikeše – vyjadřuje v prostoru, jenž umožňuje pohyb, na rozdíl od romantizující poezie, která tíhne k hudbě, uskutečňované v čase.

    Přestože mezi Havlem a Prigovem nebyly žádné přímé vazby, zdánlivá epizoda v díle prvního z nich (zdánlivá proto, že Havel hru se slovy bohatě využil ve svých hrách, zejména v Zahradní slavnosti a hlavně ve Vyrozumění, kde hraje roli tzv. ptydepe, vymyšlený oficiální jazyk jedné organizace) a rozsáhlé dílo druhého si jsou blízké způsobem zacházení se slovem.

    Prigovovo dílo zabírá pět místností v patře letohrádku. Jsou ty vystaveny ukázky jeho Stichogrammů a samizdatové poezie ze 70. let, přemalované noviny – jakési palimpsesty, kde přes tištěný text jsou namalovány skvrny s novými nápisy, dále fantomní instalace propojující písmo a slovo s obrazem, pak výzvy občanům – příkazy a pokyny na malých útržcích, jež autor rozmísťoval na zastávkách a sloupech, a nakonec audiovizuální performance – filmové záznamy přednesů přecházejících do zvukových kompozic ve spolupráci s hudebníky. Prigov začal oficiálně publikovat až za perestrojky, od devadesátých let často vystupoval v zahraničí. Od jeho smrti se pořádají mezinárodní konference o jeho díle i retrospektivní výstavy a vycházejí jeho věci, mimo jiné čtyři rozsáhlé romány. Pro nás je jeho dílo objevem; zatím jsme znali jen experimenty Vsevoloda Někrasova (1934–2009), představené Antonínem Brouskem časopisecky v šedesátých letech a nedávno vydané v antologii poezie básníků lianozovské školy Zloději všedních okamžiků (Arbor vitae 2015), a pár nesmělých pokusů Gennadije Ajgiho (1934–2006) z českého výboru Olgy Maškové Tady (Odeon 1967).

V dalších prostorách jsou vystaveny charakteristiky českých tvůrců a ukázky jejich projektů na hranici písma a obrazu, a to Jiřího Koláře (1914–2002), fotografky a výtvarnice Běly Kolářové (1923–2010), dua Josefa Hiršala 1920–2003) a Bohumily Grögerové (1921–2014), dále Emila Juliše (1920–2006) a fotografa Miloše Korečka (1906–1989), Ladislava Nebeského (1937), Zdeňka Barborky (1938–1994), Vladimíra Burdy (1934–1970), Karla Miloty (1937–2002), brněnského výtvarníka Dalibora Chatrného (1925–2012) a Václava Havla (1936–2011). Mimo tuto vystavující sestavu už zůstali další tvůrci experimentu, zastoupení v antologii Vrh kostek: Jindřich Procházka (1934), Ladislav Novák (1925–1999 ), Josef Honys (1919–1969) a hlavně významný tvůrce, teoretik a propagátor Jiří Valoch (1946).

    Výstava v letohrádku Hvězda nás opět přesvědčuje o tom, že experimentální poezie je jen jednou z cest, kterými se může literatura ubírat. Rozhodně neznamená konec poezie, jen její ozvláštnění. Ostatně jako to napsali Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou v doslovu k antologii Vrh kostek? „Avantgardy stárnou rychle. Poezie však nepřestává být poezií.“

MICHAL ŽÁK