Když člověk proplouvá životem, není to vždy lehké
Eva Stascha: Děckama nezatopíš
25.03.2016 07:55
Třebaže se známe už delší dobu z Facebooku, osobně jsme se potkali teprve nedávno, na večírku s country muzikou Petra Kesslera a Honzy Hlaváčka. Paní Eva se představila, chvíli jsme si povídali, pak sáhla do kabelky a položila přede mne knížku. Eva Stascha: Děckama nezatopíš. A sakra, zajímavý titul – blesklo mi hlavou. To si rád přečtu! Než jsem stačil poděkovat, řekla: „Pozvu tě na autorské čtení.“ A tak se stalo…
Mám velký prázdný rám / co do něj asi dám? / Přemýšlím. Už to mám! / Krabici obrázků otvírám / co pro mne malovaly děti. / Pár fotek přidávám. / Bože, jak ten čas letí!
Vzpomínka střídá vzpomínku. Texty a verše doplnil svými kolážemi výtvarník František Borovec. Frantu znám, dělá zajímavé věci, je to veselý člověk, rád si zazpívá. Bodejť by ne – pochází ze Slovácka, to se nedá zapřít. Ani Eva nezkazí žádnou legraci. Úvodní a závěrečné slovo do knížky jí vepsal „dobrovolný korektor“ Vladimír Fux (tak se sám podepsal), o grafickou úpravu a typografii se postaral Václav Mekyska. Excelentní sestava!
S námi novináři je to těžké. Pořád klademe nějaké otázky, zajímáme se, proč dotyčný udělal to či ono, co ho k tomu vedlo, jaký má na věc názor... Podobně banální otázku jsem položil i paní Evě. Chtěl jsem vědět, proč se rozhodla napsat právě tuto knížku. A jak to myslí s těma děckama.
„Celá legrace spočívá v tom, že jsem se vlastně nerozhodla. To prostě časem tak nějak vyplynulo. Prazákladní myšlenka vznikla kdysi u nějakého ohně, kde jsem s jedním z trampů vedla velmi vášnivý rozhovor o trampských písních. Aby nedošlo k omylu, mám je ráda a country miluju.“ (Znovu připomínám, že při country jsme se spolu osobně seznámili.) „Tehdy jsem se vyjádřila v tom smyslu, že ty hodně staré písničky se mi zdají přehnaně sentimentální a přesládlé, naivní. A nechala jsem se slyšet, že takových textů do rána mrsknu na papír třeba deset. Frajeřina, co? Taky jsem na to okamžitě úspěšně zapomněla.“
Život přináší nejen radosti, ale i starosti. Paní Eva měla spoustu zdravotních problémů, prodělala dvě operace páteře... (Za měsíc už tancovala.) Jenomže, co čert nechtěl. Na chalupě spadla ze schodů a zlomila si koleno. Mnoho času strávila v různých nemocnicích a rehabilitačních zařízeních. Několikrát si doslova sáhla na dno. „Když v noci nespíš, prohánějí se ti hlavou různé vzpomínky. Začala jsem si všechno zapisovat. Původně to mělo být jen komorní vzpomínání pro moje děti.“
Já v křesle houpacím / hovím si za šera / Je ztichlá zahrada, / umlkli ptáci. / V duchu si pouštím / film svého života. / Ta jeho nahota / trochu mě děsí.
„A pak jsem jednou ve čtyři ráno seděla na verandě a přes sklo pozorovala, jak se kouří ze zbytku popela po večerním opékání buřtů. Najednou mě napadl verš: Už zhasl oheň táboráku, jen měsíc svítí nad řekou... A já si řekla, že si to zapíšu. Než jsem na té chalupě přešla z verandy do kuchyně, napadl mě další verš, a když jsem si to začala u stolu zapisovat, vyklubal se z vedlejšího pokoje můj partner, mluvil na mne, já mu odpovídala, ale ruka pořád psala. Když jsem si to pak přečetla, musela jsem se smát, že jsem zplodila další trampskou sladkobolnost.“
V Odborném léčebném ústavu v Jevíčku trávila noci tím, že psala myšlenky a nápady rovnou do „noťasu“. Při jednom z dlouhých telefonních hovorů, kterými si zkracovali vzdálenosti, se svěřila textaři, překladateli a dramatikovi Vladimíru Fuxovi, čím se zabývá, aby se nezbláznila bolestí. Projevil zájem, že si její texty přečte. Pak už to šlo samo. „Vladimír mi to nejen vychválil, ale přinutil mě, abych to ještě víc rozšířila. Prý je cítit, že je to psané srdíčkem. On tomu říkal „vyblít duši na papír“. Franta Borovec se ujal ilustrací, Vašek Mekyska zalamoval,“ vzpomíná Eva Stascha. „Pracovní název tohoto veledílka původně zněl Jedna matka lepší než druhá aneb Děckama nezatopíš. To je jedno z mouder, kterými mě odmalička obohacovala moje babička. Vašík mi navrhl, jestli bych souhlasila pouze s druhou částí názvu, že by to na obálce nezabralo tolik místa.“
Co je to štěstíčko? / Ranní probuzení / Když pošle sluníčko / hřejivé pohlazení / Když moje holčička celá rozesmátá / S kytičkou pomněnek k mamince chvátá.
Je to velice příjemné počtení, plné emocí, radostných i zlých vzpomínek, jdoucích často až do největších intimností. Je to svědectví o životě, lásce, přátelství, o krásných věcech kolem nás. Když člověk proplouvá životem, není to vždycky lehké...
Knížku Děckama nezatopíš vydala Eva Stascha sama vlastním nákladem. Zájem byl značný, prvních 200 výtisků rychle zmizelo. Rádio Krokodýl jí dodatečně zaplatilo dalších 400 kousků. „Pro mne to bylo milé překvapení, neřkuli šok,“ říká.
Když knížka spatřila světlo světa, byl Vladimír Fux velmi nemocný. Autorka mu ji dovezla do Lulče. Měl nefalšovanou radost a slíbil, že bude rád kmotrem. V době křtu se však jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že nebyl schopen ani převozu. Evě poslal e-mail s prosbou, aby jeho řádky (nazvané Slovo kmotrovského seniora) někdo přečetl. "Jdi do světa, milý novokřtěnče – sice jsi spisek nevelký, ale obsažný, a každému čtenáři dokážeš něco přinést, samotnou autorku nevyjímaje. Ta se jednou podiví!!! Určitě to časem dokážeš – tak šťastnou cestu!“
K tomu už nebudu – vlastně ani nechci – nic dodávat. Snad jen poděkování za příjemný podvečer při autorském čtení v neméně příjemném brněnském baru Café In The Ghetto. A taky za hezké autorské písničky v podání Vlasty Daggarda.
JAROSLAV BOBEK
Foto: autor
