Donutiti psa nevrtěti chvostem

06.02.2015 14:50

    Setkal jsem se s plačící dívkou, držíc v ruce jakési lejstro, na první pohled úředního původu. V domnění, že se jedná o zprávu nepříjemnou, a to možná až v souvislosti se ztrátou osoby blízké, neřkuli nejbližší, se mě zmocnil pocit člověka prošlého životem, jemuž šediny, případně lysiny, velí povinnost být nápomocný bližnímu svému. I když už vůči mladé ženě mohu být pomocný spíše moudrou radou než poutající mladistvou image v její roztavené náladě.

    Avšak mé mysli v romantickém, spíše vystiženo charitativním záměru, ostře zakontrastovalo napsané černé na bílém zvěstující, že se jedná o vyjádření Dopravního podniku města Brna, jež dotyčné sděluje, že jí uděluje pokutu ve výši 1500,- korun českých z důvodu překroční limitu časové jízdenky o osm minut. Z prvních slov půvabné a v této chvíli emočně rozrušené děvy bylo patrné, že se jedná o Slovenku, která odešla do jihomoravské metropole za účelem lepší obživy, než by se jí bylo dostalo v rodné domovině. Jistě. S osobním poznatkem chápu, že každá koruna dobrá a teď tohle, jsem pocítil povinnost být účasten na jejím neštěstí a plně jsem ji rozuměl.

    To, co následovalo dále, už byla záležitost, tedy z mé strany, snaha o pochopení nepochopitelného, kdy mě v tomuto poznatku přivedlo její vyhodnocení situace vyjádřené následující výrazy, kdy se na adresu revizora z jejích jemných a svůdně smyslným úst sypala v emočním návalu slova a rčení typu:

    „Somár jeden, ja mu ukážem, nôž doňho vopchám a kôžu z neho stiahnem!“

    Nezapírám, že představa rozvášněné dívky, jak do někoho vopchává nôž a stahuje z něj kôžu, byla dějově více než zajímavá.

    Rozum však převážil nad vizí této pozoruhodné vidiny a ve smyslu reality jsem se jí dotázal, zda by nebylo na místě, aby onen nôž včetně provedení skalpace kôže provedla na sobě?

    Blesk jejích očí vůči mně prozradil skutečnou podstatu jejího nitra, které ostře kontrastovalo s jejím zevnějškem. Dívčin vid plný vraždychtivosti smísený s nepochopením mé otázky na mně na chvíli ulpěl, avšak do chvíle, než v jejím rozumu převážila stále žhnoucí touha po kruté vendetě, kterou potvrdila opětovným prohlášením již předtím proneseného:

    „Nôž doňho vopchám!“

    Kdo by to řekl do člověka samičího pohlaví, pracovně a jakýmsi nedopatřením nazývaném něžné!

    I při vědomí toho, že má další snaha o uvedení celé záležitosti do náhledu skutečného reálu, je stejně marnou snahou, jako o to, co stojí v titulku článku, ale přesto jsem se o to, živen bláhovou nadějí v úspěch, pokusil.

    To, že se snažím o zvednutí tunového balvanu, mně bylo zřejmé, ale i při vědomí takovéto nemožnosti jsem prostě jaksi musel.

    Rozvíjím tudíž snahu o přiblížení události do pohledu nezávislé osoby, kdy jí simuluji situaci, že na vině není revizor, ale ona sama tím, že překročila časový limit a že kdyby jela pouze po dobu určeného času, tak že ani ten nejzavilejší revizor na světě by jí žádnou pokutu nedal a ani nemohl.

    Má slova však ani v nejmenším nezměnila kontury vizáže jejího hněvu mající ten nejzarputilejší výraz, jaký může mít žena v domnění, že je na ní páchána křivda. To ještě navíc stvrzuje dovětkem za přítomnosti sršících paprsků zloby v jejích očích: „Kôžu z něho stáhnem!“ Utvrzuje se ve svém záměru poškozená ještě jednou.

    Když mně bylo tímto potvrzeno, že můj boj o objektivitu je v té chvíli prohraný, zatroubím na ústup s pocitem nutnosti dodat překlenovací slůvko rozloučení v závěru. To mělo omšelou podobu, že jsou ještě horší věci na světě a že zítra bude určitě lépe. A sám již jen pro sebe si říkám mnohokrát osvědčené, že ráno bývá moudřejší večera.

    A skutečně i bylo. Ráno přichází mladá krasavice již s úsměvem a výraz bohyně pomsty odešel z jejího výrazu s temnotou minulé noci.

    Je mi jisté, že nyní již mohu její city rozehřát dávkou silnější kávy oproti včerejšku, kdy by nebylo divu, kdyby nástroj jejího hněvu spíše než v těle revizora, skončil v útrobách mé tělesné schránky. Nyní se jí už bez obav o mé budoucno v klidu otážu:

    „Tak čo, ako? Už máš kôžu revizora zavesenú na klinci v izbe?“

Odpovědí mně byl její úsměv a mávnutí rukou nad uplynulým dějem s náznakem mlžného gesta uvědomění si spoluúčasti s dovětkem otřepaného rčení, že peníze budou a my nebudem. A dívka ve svých již zklidněných vášních odplula ladným krokem do dálav.

    Zde by mohlo vše skončit, ale nekončí. Promítám si totiž v hlavě podobné situace, byť v jiném tématu, kdy ten, kdo něco nepatřičného provede, tak učiní reakci, která má většinově jednoho společného jmenovatele. A tím je hledání viníka, kdy je pokaždé nalezen někdo jiný, než ten, kdo je na skutečné vině.

    Není v této chvíli důležité přemýšlet, jak vzdálený čas uplynul od dob člověka typu Homo erectus nebo neanderthalensis, případně člověka kromaňonského až po dnešního Homo sapiens. Těžko říci, ale jisté je, že nad touto dosud nezodpovězenou otázkou uplynula dosti značná doba.

    Ale ať člověk prošel vývojem tím či oním, nebo dokonce ještě jinačím, tak je zřejmé, že s podobným problémem jako ona současná dívka, se potýkaly všechny vývojové druhy člověka po velmi dlouhou uplynulou dobu. Jistě, že my Brňané můžeme diskutovat o výši ceny jízdenky oproti Praze, která má přibližně stejnou cenu, ale hlavní město je téměř třikrát větší a má metro dotované de facto celou republikou. Ale to je v této chvíli záležitost jiná. Jakmile vstoupíme do dopravního prostředku, i za cenu přemrštěné ceny, přijali jsme tím podmínky hry a je vhodné v našem zájmu zaplatit, nebo nás může potkat chvilkový osud oné nešťastnice.

    A opět můžeme zvolat: ejhle člověk! Myšleno současný sapiens.

    Avšak s nezbytným dodatkem, že stejně výstředný ve své mysli jako jeho prapradávní předchůdci.

    Ani zmíněné věkově dlouhé vývojové řadě se nepodařilo v něm vyvinout smysl pro objektivitu a místo ní je i současný člověk naprogramován na stejnou notu, v níž při svém problému nezačne hledat chybu u sebe nýbrž, alespoň ve většině, u těch druhých.

    Snaha přinutit jej k tomu, aby se nejprve zamyslil, zda chyba není prvně u něho než u druhých, je natolik marná, jak je zbytečné snažit se donutit psa, aby při pocitu radosti nevrtěl ocasem.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ