Čím bojovali husité
07.11.2019 10:35
Letošní šestisté výročí začátku husitské revoluce roku 1419 se odrazilo i ve zvýšeném zájmu různých nakladatelství o husitskou tematiku a nakonec i v natočení velkofilmu Petra Jákla o Janu Žižkovi. Po zásadní práci Františka Šmahela – čtyřdílné Husitské revoluci (z let 1995–1996) je to téma stále živé, hlavně díky Petru Čornejovi, který vydal o husitech několik knih (včetně 5. a 6. dílu Velkých dějin zemí Koruny české z let 2000 a 2007) a své průběžně psané stati shrnul do letošní knihy Husitství a husité; v listopadu má vyjít jeho rozsáhlá monografie Jan Žižka. Kromě toho mají zájemci k dispozici velké výpravné publikace Husité (2013) od Josefa Dolejšího a Leonida Křížka a Husitské století (2014) od Pavlíny Cermanové, Roberta Novotného a Pavla Soukupa, v roce 2015 pak vyšly kniha Matěje Matušky a Jana Syky Husitský válečník. Kdo byli boží bojovníci a monografie kunsthistoričky Mileny Bartlové Pravda zvítězila. Výtvarné umění a husitství 1380–1490. Letos k nim přibyly další dvě knihy obdobného zaměření: Průvodce husitskými válkami Martina Pitra a Petra Vokáče a Války božích bojovníků. Populární historie husitské doby Jana Bauera; tento autor k nim letos přidal i knihu Kdo po Žižkovi? Životní příběh Prokopa Holého řečeného Veliký. I náš nejplodnější popularizátor historie Vladimír Liška věnoval husitům jednu ze svých několika desítek knih: Husitství – konec jednoho mýtu (2004), která pak vyšla znovu pod názvem Husitství – lesk a bída české reformace (2009). Ani děti nepřicházejí zkrátka. Lucie Seifertová pro ně vydala Pohádku o husitech (2013), Klára Smolíková komiks Husité (2012) a Zdeněk Ležák další komiks Ve jménu Husa. Zrození kalicha (2015). Dokonce i Vladimír Renčín si přisolil knihou svých kreslených vtipů Husité, husáci a my (2015). Ostatně rok 2015 byl ve znamení výročí Husova upálení, takže husovská literatura byla tehdy obohacena hned o několik nových titulů.
Činili se i autoři historické beletrie: především velkovýrobce próz Vlastimil Vondruška vydal v letech 2014–2018 sedm tlustých dílů Husitské epopeje a letos se k němu přidal i Jiří Dobrylovský románem Tajemství Prokopa Velikého, v němž se prolínají husitská reformace a jezuitská protireformace s dnešní dobou.
Ve všech jmenovaných knihách hrají zásadní roli – jak jinak – husitské zbraně. Jejich podobu známe z muzejních exponátů i četných obrazů, reliéfů, ilustrací či historických filmů. Ale méně už je všeobecně známo, jak tyto zbraně ke svým mnohdy kuriózním názvům přišly a jak tyto názvy v mírně obměněné podobě vešly i do povědomí světa. Podstatné je ale soustředit se na dobové názvy zbraní a nepromítat do nich pojmenování pozdější. Příkladem může být zařazení halapartny mezi husitské zbraně. I když typ této zbraně byl v Evropě znám už ve 13. století, její název v češtině vznikl až v 16. století z německého Hellebarde či Helmbarte, a to z Helm (tyč, rukojeť) a Barde či Barte (sekyra). Husité (což je pojmenování pozdější, válečníci vzývající Husovu památku si sami říkali boží bojovníci) pro mnoho variant tohoto typu zbraně používali název sudlice (z praslovanského sudlica, sudla od kořene znamenajícího původně házet, metat, vrážet). České slovo pochází ze 14. století, kdy vznikla naprostá většina pojmenování zbraní, jež používali husité – už proto, že arzenál běžný za prvních Lucemburků se v dalším století měnil jen nepatrně.
Dřevcové zbraně bodné a sečné
Sudlice byla vůbec nejčastější zbraní husitů (vzdor tomu, že za jejich nejtypičtější zbraň je považován cep). Je podobná napřímené kose (z praslovanského kosa, což se vztahuje k latinskému castrare – klestit), ale obvykle byla opatřena i pobočnými háky či bodci (tzv. sudlice ušatá). Vedle toho husité používali i kůsu (z francouzského couteau – nůž), která s kosou nemá nic společného ani etymologicky (a ten pojem ani nenajdeme v jazykových slovnících), Už ze 14. století jsou známy české názvy dalších zbraní tohoto typu, jednak původně bojových, jednak vzniklých z původně zemědělského nářadí. K prvnímu typu patří kopí (všeslovanské slovo odvozené od praslovanského kopьje – od kopati; má souvislost s řeckým kopis – sekera, nůž, šavle), oštěp (staročesky oščep – vlastně osekaný kus dřeva, od o + štípat) a šídlo (všeslovanské, vzniklo od šít + -dlo, tedy to, co se užívá k šití, původně k vypichování otvorů v kůži). K druhému typu patří srp (z praslovanského sьrpъ, od indoevropského základu serp – ořezávat, souvisí asi s latinským sarpere – ořezávat révu) a vidle (všeslovanské, praslovanské vidla od víti – vít, ohýbat). K tomuto bojovému, tj, na vysokém dřevci nasazenému nářadí husité v 15. století přidali drapák (všeslovanské, příbuzné s řeckým drépo – trhám, škubám), tj vidle s ohnutými bodci ke strhávání jezdců.
Zbraně úderné
byly protivníkem považované za „neurozené“. Byly dvojího typu: buď měly bicí část jako pevnou součást násady, nebo byla bicí část k násadě připojena kloubem či řetězovým závěsem. K prvnímu typu se řadí kropáč (od praslovanského kropiti; odvozeno od podoby s kostelním kropáčem; souvisí s latinským crepare – chřestit, šumět), palice (praslovansky palica, od paliti, souvisí s latinským pellere – odhánět, porážet, tlouci) a trdlo (z praslovanského tъrdlo, od tъr- /třít/ + -dlo, tj. tlouk). Dále sem patří kyj (15. století, z praslovanského kyjь – od kovati; původně kovaná tyč), palcát (husité je přejali z maďarského pálca – hůl, a to přejato ze slovenského palica; husitští hejtmani ho měli jako znak velitelské pravomoci, a to i v podobě palcátu dýkového, tj. sevřené pěsti s dýkou), mlat (praslovansky moltъ, staroslověnsky mlatъ – kladivo) a bojové kladivo (praslovansky kladivo či koldivo, od klasti z kladti – klást); vyskytovalo se i jako tzv. vraní či sokolí zobák, tj. se zakřiveným zobcem, a v podobě vrhacího kladiva ve tvaru latinského kříže se všemi rameny naostřenými.
Druhý typ úderných zbraní tvoří bijáky (od praslovanského biti – bíti), jimž samozřejmě vévodí bojový cep (staročesky cěp, praslovansky cepъ, z indoevropského skeip-, řezat, oddělovat), řemdih (staročesky palcát, palice, mlat – nejasného původu), jitřenka (od jitro, praslovansky a staročesky jutro, souvisí s latinským aurora – hvězda; Němci a Angličané zbraň nazývali morgenstern – jitřní hvězda, podle tvaru hvězdice, ale i podle pocitu člověka zasaženého touto zbraní do hlavy; říkalo se jí také Žižkova hvězda) a důtky (dříve dutky či dudky, z praslovanského do + tъknǫti – dotýkat se; důtky jako husitskou zbraň, tj. několik řetězů na násadě, jazykové slovníky neuvádějí).
Opakem předchozích byly zbraně „urozené“ – tj. chladné zbraně pobočné, z nichž nejvznešenější je šlechtický meč (všeslovanské slovo praslovanského původu, v češtině od 13. století; vztahuje se ke gótskému mēki a keltskému mecc- /svítit, blýskat se/, ale je asi původem z Východu, odkud je přenesli vojáci či zajatci). K méně ušlechtilým zbraním patřily dýka (15. století, ze staročeského déka, a to z německého Degen /meč/ a francouzského dague, původem z keltštiny), pažléř (pasléř, z německého Basler – dýka) a ze 14. století pocházející pojmenování nůž (praslovansky a staroslověnsky nožь, od vъnьznǫti – vsadit, zasadit) a tesák (ze staroslověnského tesati, souvisí s latinským texere – plést, tesat, stavět; s tím souvisí i tasit, z čehož vznikl tasak – tesák; z českého slova byly odvozeny i názvy zbraní v dalších jazycích: Dussack, Thesack, Dissak, Dosak, Daseghe aj.). Mezi pobočné zbraně patří i sekera (15. století) z původnějšího sekyra (14. století, praslovanské sekyra souvisí s latinským securis /sekyra/ od secare – sekat), její variantou je bradatice (z německého Barde – sekyra, ale vliv měl i tvar prodlouženého listu čepele v podobě „brady“) a taky vrhací sekera (zvláště jezdecká; Hus ji nazýval teslík, česky též švejcarka, ale Němci a Svýcaři ji naopak považovali za českou zbraň.
K chladným zbraním svým způsobem patří i hvězdice (14. století; souvisí se světlem, z praslovanského sьvt- /svítit, světlo/), zvaná někdy též rozsocháčky maří, vraní nohy, vlčí udice či kotva (od kotъ /praslovansky kocour/ – jde o metaforu, přenesení významu na základě podobnosti s kocouřími drápy; podobně tomu bylo i u ostatních názvů tohoto předmětu, neboť z něho na všechny strany trčely ostré hroty; byl rozhazován, aby zraňoval koně i pěšáky).
Střelné zbraně
sehrály za husitské revoluce velmi podstatnou roli a spolu s novátorsky užitou vozovou hradbou pomohly porážet mnohem početnější šiky železných rytířů. Z mechanických střelných zbraní to byla především kuše (název vznikl opět metaforickým přenesením ze staročeského kušě, tj. pes s useknutým ocasem, od kusý, praslovansky kǫsъ od kǫsati – kousat; původně tedy ukousnutý díl). Luk (14. století, z praslovanského lǫkъ, z indoevropského lenk- /ohýbat/) husité nepoužívali, ale využívali naopak prak (14. století, z praslovanského porkъ od perti – přít se nebo prát se, původně metat kameny); ten byl buď ruční (pruh kůže, pomocí něhož vrhala kameny takzvaná práčata), nebo šlo o velký mechanický obléhací stroj.
Jako střela do luku a kuše sloužil šíp (13. století, z praslovanského šipъ, nejasného původu, znamenalo to asi trn či něco špičatého). Pro šíp se užíval i název kluk, asi z klujek /špice/ od klovati; středověká nadávka kluk nepeřený, tj. člověk k ničemu se nehodící jako šíp bez peří, se během let oslabila a v 17. století se z ní stalo familiární označení chlapce či mladíka. Šípy se přenášely v toulci (14. století, z praslovanského tulъ, staročesky túl, túlec, s tím souvisí tulit se; z toho vznikl i pojem tulejka – trubice k nasazení hrotu na kopí).
Hodně pomáhaly husitům k vítězství palné zbraně. Lehčí, ruční typ (ručnice) představovaly píšťala (14. století, z praslovanského piščala od piskati /pištět/ – to kvůli zvuku provázejícímu výstřel; v 17. století název přejali Němci /Pitschal, Pitstol/, od nich Francouzi /pistolet – na rozdíl od pistol, což byl název mince) a taky hákovnice (15. století, z německého Hakenbüchse – puška s hákem, kterým se zbraň zapřela o podložku).
Těžké palné zbraně se tehdy nazývaly souhrnně puška (13. století, z německého Bukse, Büchse – krabice, zbraň), střelba (14. století, ze staroslověnského strěla – střela), kus (14. století, z praslovanského kǫsъ od kǫsati – viz kuše) nebo dělo (15. století, původně dielo, něco udělaného, později stroj vymršťující těžké střely). Houfnice (staročesky haufnicě, od húf – houf; není zcela jasné, zda název byl přejat z německého Haubitze od Hufe /kupa/, nebo zda naopak Němci ho převzali od husitů) bylo původně označení válečného praku, jímž se houfně metalo kamení, poté typ děla. Větší byla tarasnice (staročesky tarasnicě; husité si tak přeložili německé Tarrasbüchse – zbraň k boření tarasů; taras – všeslovansky násep, bašta, kryt; taras byl i velký štít pro pěchotu, s průřezem coby střílnou; taras s berlú /se šikmou vzpěrou/ uzavíral mezeru mezi vozy; přenosným štítem byla pavéza, v 15. století nazvaná podle města Pavie, kde se vyráběly; vyznačovala se zesíleným středním svislým pruhem). V 60. letech 15. století byla tarasnice nahrazena srubnicí (z praslovanského rǫbati, rǫbiti – sekat). Největším typem děla byla bombarda (ve 14. století přejato z francouzského bombarde – kanon, vrhač bomb, a to z latinského bombus – dunění, hukot, šum).
Shrneme-li všechny údaje, zjistíme, že husité naprostou většinu svých zbraní přejali i s jejich názvy ze 14. století. Výjimkou byly jen meč, šíp a puška – ze 13. století – a „vynálezy“ přímo z 15. století: drapák, (asi) řemdih, Žižkova hvězda, palcát, kyj, trdlo, dýka, (asi) pažléř, teslík, sekera, hákovnice, houfnice, tarasnice, dělo či pavéza. Některé z nich, pravda, byly převzaty z ciziny. Zajímavé přitom je, kolik názvů vzniklo metaforickým přenesením, jako názvy druhů hvězdic či kotev a pojmy kuše, kus nebo i „mírové“ slovo kluk. A daly by se přidat ještě názvy středověkých obléhacích zbraní nazvaných podle zvířat: beran, kočka, býk, had.
Inu, i z názvů zbraní lze soudit, že jakási forma globalizace probíhala už ve středověku a že se rozhodně nešířila jen mírovou cestou.
MICHAL ŽÁK