Náš sloupek
Chvála dobrých Pohostinství − a toho Na Jílkové zvlášť
20.06.2013 12:05
Před časem jsme se s přítelem a novinářským kolegou Jaroslavem Bobkem rozhodli, že bychom si měli alespoň trochu dobít baterky, jak se dnes říká obnovení sil. Holt nejsme už z nejmladších a pro naše poněkud již opotřebované tělesné schránky by měla být taková činnost jednoznačně prospěšná − ostatně obnovením sil nepohrdnou začasté ani daleko mladší jedinci. Ani jednomu z nás přitom nepřišlo na mysl, že bychom za regenerací měli vyrazit třeba do některé z dnes tak rozšířených posiloven, neb už jen představa činky padající z ochablých rukou na propadlý hrudník je otřesná už proto, že vskutku otřese nejen schránou těla, ale i nitrem duševním. Hledali jsme tudíž postup našim údům méně nebezpečný a pro naše orgány přijatelnější. A jak už to tak bývá, pomohla nám náhoda. Nu − ať už to byla náhoda či osud, jak zní oblíbený slogan romanopisců a textařů populárních písní, oběma se nám prakticky v témže okamžiku objevil začátkem loňského listopadu mezi maily i ten, který zval na stále populárnější akci, jež ovšem vychází z velmi příjemných tradic obyvatel našich zemí, totiž akci zvanou Svatomartinská husa, a to do Pohostinství Na Jílkové − Michal Rauš, nacházejícího se − nomen omen − v Jílkově ulici v Brně-Židenicích. Zaradovali jsme se velmi, neb snad samo mailové nebe nám nabídlo řešení našeho problému! Protože slovo „restaurant“, které přišlo do našich jazykových luhů a hájů z francouzštiny, přece znamená „místo obnovující síly“, jak už napovídá i starší latinský výraz „restaurare“ − obnovovat, osvěžovat. A věřte, že obnovovat síly je v našem věku příjemnější v pohostinském zařízení než v tělocvičně. Jen v mém nitru trochu klíčily obavy, s nimiž jsem se příteli raději ani nesvěřil, aby tam nebyl samý chrom a sklo, aby zejména interiér (ale i exteriér) restaurace příliš nepodléhal modernistickým úpravám, ale aby naopak alespoň do jisté míry připomínal restaurace mého mládí jak mobiliářem, tak nabídkou.
Zvenčí byl dům zmíněného Pohostinství pěkně upravený, interiér vyhlížel příjemně, personál restaurace byl ochotný a sympatický a vstřícný, nabídka jídel až překvapivě potěšující, kuchař byl evidentně člověk na svém místě, kuchyň čistá: zkrátka − i sprosťák Pohlreich by musel mít radost… Ale hlavně jsme měli radost my dva, obzvláště já, neb u brněnských Raušů mi skoro vše připomnělo mou kdysi velice oblíbenou restauraci U Modráčků ve Škrovádě u Slatiňan, kam jsem s pražskými kamarády-letňáky chodíval o prázdninách v době malin spíše dozrávajících než nezralých; byla to příjemná hospoda z rodu těch, kterým se dříve říkalo U Grobiána, U Kulaté báby, U Ožralého námořníka a podobně, z rodu restauračních zařízení, v nichž se cítíte dobře, z rodu těch pravých hospod, kde vám paní hostinská ze známosti usmažila v neděli večer řízek, i když na jídelním lístku byl třeba jen salám s cibulí a octem… Karel Altman ve své publikaci Krčemné Brno uvádí, že kdysi byly v Židenicích známé hostince Na Táborské a U Potácelů − ten Na Jílkové na ně jistě úspěšně navazuje. Dříve se prý tohle Pohostinství jmenovalo po dědečkovi a babičce pana Rauše U Wirglerů, od roku 1961 bylo v pronájmu RaJ, po roce 1989 tam kraloval Karel Klusáček a od té doby Michal Rauš… I když já jsem ani ty dvě staré židenické hospody, ba ani tu U Wirglerů nezažil, mohu alespoň potvrdit, že v Židenicích u Raušů jsem se nyní cítil jako u Modráčků, což je už co říci! Prošli jsme s přítelem Jaroslavem výčepní místností, pak jídelnou a byli uvedeni do salonku, kde bylo stylově prostřeno. Poté jsme se oba poměli přímo gurmánsky: dali jsme si speciální místní aperitiv v podobě horké becherovky, skvělý hustý a řácky masitý vývar a pak už před každým z nás přistálo piviště s krásnou pěnou a hlavně husí stehno velké skoro jak koňská hlava. Po zaplacení velmi přijatelné (a jak se dnes říká zajímavé) ceny jsme při odchodu dali za pravdu hnedle dvěma úslovím: jednak, že oči by chtěly, ale žaludek už nemůže, a že s plným žaludkem člověk vidí svět o hodně příjemněji.
Když jsme o něco později zjistili, že v Pohostinství Na Jílkové pořádají Zvěřinové hody, neváhali jsme ani sekundu či vteřinu či − prostě ani malý moment. A potěšení bylo opět zcela na naší straně. Ba nezůstalo jen u jednoho hlavního jídla − nabídka byla tak lákavá, že jsme neodolali ještě další specialitě. Byl to sice tak trochu atentát na naše zažívání, ale konec konců, říkali jsme si, životních radostí je v našich letech už tak málo! A dobré jídlo mezi ně rozhodně patří, přičemž k dietě, kterou lékaři nám starším s takovou oblibou předepisují, budeme mít příležitostí habakuk − totiž habaděj…
Do třetice jsme se na Jílkovu vydali zcela nedávno, ale v docela obyčejný den. Nabídka byla opět fascinující, nedalo se jí v žádném směru odolat. Vždyť na běžném jídelním lístku nechyběla v dostatečně bohaté nabídce ani naše oblíbená kachnička s bílým i červeným zelím a dvojím druhem knedlíků − opět pohádka... Nu co: pohádky máme s Jaroslavem rádi od dětství, tak se k nim na stará kolena zase můžeme vrátit. A stejně tak rádi se kdykoli budeme vracet do Brna-Židenic k Raušům. Těšíme se už teď...
JAN MERVART
Horká becherovka, kachna se zelím, knedlíky, bramboráčky a pivo − to je ono...
Foto: autor
