Český sen

    Celé léto jsem nenahlédl do novin. Teď sedím před štosem prošlého novinového papíru. To nemusí dobře dopadnout. A taky ne. Přede mnou stojí muž, z něhož vyzařuje šedivá úřední strohost. Až z něj jde strach.

    „Správný úředník přichází na svět se smyslem pro pořádek a řád, opak se mu z duše protiví a vytáhne proti tomu do boje. Tak jsem vstoupil do spravedlivé vnitřní války na zahraničním. Někteří kolegové si přilepšovali do vlastních kapes. Co šlo, jsem zatrhl, vše ohlásil nejvyššímu úředníku úřadu. Vyslovil pochvalu, pravil „pokračujte, podá se to na policii.“ Podalo se, odložilo, skončilo do ztracena, pak si podali mě. Nejvyšší pravil cosi jako, že si mě váží, poznal ale různé umanuté, co většinou končívají špatně. Měl pravdu, na ministerstvu jsem skončil. Nemusím pracovat, mám svobodu, cítím se ale jaksi sám.“

    „Jako já, pane kolego, svobodný ovšem nejsem, jen vnitřně.“ Pohledná tvář druhého muže je povědomá, mediální. Dobře šitý oblek, sekne mu to i v pruhovaném. Ve výmluvných očích má téměř slzy. „S majetkem jedince vzrůstá přece bohatství společnosti! Nás všech!. Proč já drobná mřenka trpím za velké kapry, kteří si nevypustí rybník? Nevíte, kolego, kdo mi do krabice od vína šupl devět melounů? Proč ne deset, není to divné? Kolegyňce zas vycpali bankovkami sklenice od zavařenin. Mívala tam marmelády a kompoty od maminky. Kdo za to může?“

    „Nevím. Ve vašich marmeládách jsem nepátral.“

    „Já taky ne. A to jsem byl ještě před chvílí šéfem policie,“ zjevil se třetí muž. „Dosadili mě veverky, co to odskákaly za lepší skokany. Nelíbilo se to ptákům, byl jsem ale neodvolatelný. Odvolat nemohli, tak vyhodili. Řekl bych na dlažbu, tu ale ani jako řadový policajt šlapat nemůžu.“

    „Jsme na tom stejně, pane kolego. Mně sebrali imunitu. Jako člověk od fochu vím, že po mně teď půjdou všechny bacily. Vítejte na palubě, jméno lodi znáte.“

    „Tohle je tunel. Blanka,“ úředník netrpí nepřesnost. Vzápětí polekaně ucukne hlavou, nad kterou mu prolétla letka gripenů „Nebojte se chlapi“, volá jeden z pilotů. „Je to tu průchodné i průletné. Máme to ošetřené, nenarazíme.“

    Jako v každém tunelu se i v Blance jede vpřed jak v levém, tak v pravém pruhu. Z hluku výbušných motorů se vydělují úryvky hovorů: „Třicet na stole českých.“ – „A pod stolem?“ – „Casa ty Izipe!“ obdrží zvláštní odpověď. Človíček nevojenského vzrůstu, pandur Trenck to nebude, si notuje: „Já mám spoustu pandurů, pandurů a melouny v munduru“. Zde zas, nějaký poradce, snad advokát ke klientce: „Že vás řidič srazil, je faktum. Viděl vás, či neviděl? To je meritum! Pokud jste viděla, že neviděl, drcl do vás bez zjevného úmyslu, tudíž menší trest pro něj, větší odškodné pro nás. Spravedlnosti je třeba učinit za dost.“

    Kráčíme všichni dál a vpřed, unavení a mlčenliví, tak dlouhá ani Blanka není, všechny tunely se tu snad spojily v jediný nekončící bez pověstného světýlka na konci. Bolí nohy, hlava, celý člověk. „Pane Bože, kde jsme se to ocitli? Co s tím?“ ozve se odkudsi z nitra unavený hlas.

    Do tunelu proniká světlo, z obláčku se vynoří známá tvář. U pravidelného pátečního pivíčka v hospůdce Rosnička říkáme jejímu nositeli děd vševěd. Každou rozpravu začíná nebo uzavírá větou: „Už tenkrát jsem říkal.“ A již začíná: „Už tenkrát jsem říkal.“

    Vím, co řekne dál, a už je to tu: „Klid chlapče, nohy v teple nech to koňovi.“

    „To je na radu od pánbíčka trochu málo“, namítnu chabě.

    „Když se ti to nelíbí, obrať se na kolegu pána boha odjinud. Já jsem demokraticky zvolený český bůh. Buď sbohem a hlavu vzhůru.“

    Tuhle radu jsem neměl brát. Jen jsem hlavu trochu pozvedl, sklouzla mi po kluzkém novinovém papíru a pak dopadla na hranu dřevěného stolu. Bude z toho slušná boule. Zbytek noci jsem již v klidu a beze snů dospal na lůžku. Štěstí, že jsem z toho prázdninového balíku novin nestihl přečíst víc.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK