Dne 21. prosince před 180 lety poprvé veřejně zazněla píseň Kde domov můj
Česká hymna byla původně divadelní šlágr
21.12.2014 08:55
V pražském Stavovském divadla byla tři dny před Štědrým večerem premiéra hry Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka, na níž hudebně spolupracoval František Škroup. Toto výročí bylo příležitostí k tomu, aby soukromá společnost Národní pokladnice nedávno nabídla českým sběratelům medailí i dalším zájemcům možnost rozšířit si sbírku či prostě pořídit si zajímavý suvenýr. Emitovaná medaile připomněla, že ve zmíněné hře poprvé zazněla budoucí česká státní hymna, od jejíhož prvního veřejného uvedení tak právě dnes uplynulo přesně 180 let. Ponechme teď stranou diskusi o zmíněné s. r. o. se zahraniční kontrolou, která není licencovaná k vydávání mincí, takže může nabízet jen medaile (například postříbřené či pozlacené a z mědi jako základního kovu), a to prostřednictvím internetu či zásilkového prodeje (přičemž podle některých svědectví občas rozesílá i neobjednané zásilky, jejichž cenu mnozí zákazníci přitom považují za ne zcela adekvátní). Nicméně medaile připomněla výročí, které si stojí zato připomenout, takže se v následujících řádcích pokusme přiblížit osudy písně vskutku národní…
Při školním výkladu o dramatikovi Josefu Kajetánu Tylovi (1808–1856) snad žádná paní učitelka neopomněla zmínit fakt, že při premiéře jeho divadelní hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, k níž došlo v Praze 21. prosince 1834 odpoledne, zazněla před publikem poprvé píseň Kde domov můj, jež se po 84 letech stala českou hymnou, i když to pochopitelně nejprve žádný zákon nestanovil. Státní hymnou se mohla stát až po převratu v roce 1918. Ministerstvo národní obrany vydalo již 13. prosince 1918 výnos o tom, že Kde domov můj se má hrát při slavnostních příležitostech (zpívala se jen první sloka s druhou částí Nad Tatrou sa blýska), výnos ministerstva školství hned nato zakázal text měnit, v létě 1919 nařídilo ministerstvo vnitra, že při hymně se musí stát. Hudbu k písni vytvořil skladatel, zpěvák a herec František Škroup (1801–1862), prvním interpretem se stal Karel Strakatý. Ten ztvárnil roli slepého houslisty Mareše – mimochodem v Ottově slovníku naučném se píše nikoli o houslistovi, ale text příslušného hesla praví, že z Tylových „veselých her památna je Fidlovačka tím, že z ní píseň starého harfenisty (sic! – pozn. aut.) Kde domov můj znárodněla.“ Právě Karel Strakatý rozšířil budoucí hymnu ve všeobecnou známost díky vystoupením na různých vlasteneckých akademiích, navíc výrazně napomohl tomu, aby Škroupova a Tylova píseň Kde domov můj byla v úplném znění otištěna v březnu 1835 v měsíčníku Věnec ze zpěvů vlastenských, první české periodické hudební publikaci, založené v roce 1835 J. K. Chmelenským ve spolupráci právě s F. Škroupem. Věnec otiskoval nejen texty, ale i notové záznamy písní a snažil se o sjednocení tehdejší snahy o českou umělou píseň, která měla nahradit oblíbené písně německé.
Málokdo dnes ví, že fidlovačka je nejen ševcovský dřevěný nástroj na hlazení okraje podešví, ale také název kdysi populární slavnosti pražských ševců. Hra Fidlovačka se v zimě 1834/5 hrála pouze dvakrát (ještě 11. ledna 1835), moc velký úspěch – podle dobových ohlasů soudě – sice neměla, zato píseň o domově postupně získávala stále větší ohlas. A to i přesto, že se občas poukazovalo na to, že zatímco Škroupova melodie měla údajně být částečně poplatná Mozartově koncertantní symfonii Es dur z roku 1779, Tylův text zase měl nést stopy vlivu vídeňské frašky Alina od A. Bäuerleho a A. Müllera, vlastně spíše jejího českého (a oproti originálu upraveného) překladu od J. N. Štěpánka, v němž Češka Cilka zpívá píseň o touze po domově (…kýž vlast ještě spatřím svou, rozkošné ty české ráje, protýkané Moldavou…), navíc se písni Kde domov můj předhazoval i vliv Goethovy básně Mignon (…zda znáš ten kraj, kde citron rozkvétá…). Potřetí už ředitel Stavovského divadla J. A. Althaller (divadelním jménem Stöger) Fidlovačku nenasadil – nechtěl německé diváky, ale ani poněmčené Čechy dráždit důrazem na českou řeč. Děj Fidlovačky je poměrně prostý: lásce neteři poněmčené obchodnice a syna vlasteneckého obuvníka nejprve není přáno, ale po různých zápletkách se na obuvnické slavnosti dají dohromady, ba doplní je ještě další dva páry…
Fidlovačka však nebyla jako celek přijata tak, jako tomu bylo v případě písně Kde domov můj. Univerzitní profesor Antonín Müller jí v Bohemii vytkl sprostotu (hlavně kvůli postavě opilce Kroutila), zato ale pochválil písně a otiskl dokonce text budoucí národní hymny. Tylovu tvorbu doprovázely pak další ústrky. Útočil na něho sžíravý kritik Medardus, jímž byl autor a herec Josef Jiří Kolár, v názorech se s Tylem rozešel i Karel Hynek Mácha, snad až příliš krutá kritika stihla Tylovu tvorbu z pera Karla Havlíčka (později však k sobě Tyl a Havlíček cestu našli), který napsal: „Ale i nám, sprostým lidem, začíná být již nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví (…), kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíc Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to vlastenčení ráčilo konečně z úst vjet do rukou a do těla, abychom totiž z lásky pro svůj národ více jednali, než o té lásce mluvili…“ A navíc zasahovala do Tylových her průběžně i cenzura: například škrtla Kde domov můj z báchorky Lesní panna, kam ji Tyl chtěl zařadit, Strakatý ji nesměl zpívat v Chrudimi při otevření tamějšího divadla, píseň byla vyřezávána z pěveckých sborníků, dokonce sám policejní ředitel Päumann osobně zadržoval studenty, kteří se odvážili zpívat Kde domov můj na ulici… Jak bývá v Čechách zvykem, autoři budoucí slavné písně měli smutný konec: Tyl zemřel v bídě, ale Kde domov můj mu prý na pohřbu v Plzni zahráli, Škroup po vyhazovu ze Stavovského divadla a dalších zklamáních zemřel v cizině – v Rotterdamu, kde byl jako nemajetný pohřben do společného hrobu, u něhož údajně nebyl nikdo, kdo by Kde domov můj zazpíval...
A nebyli bychom v Čechách, kdyby se brzy nevyskytly nejrůznější variace, ba dokonce parodie na slova naší nejnárodnější písně. „Kde domov můj? Kde má je vlast? Tam, kde je denně notný chlast!“ Takových parodií existuje spousta, stejně jako místních či dokonce zahraničních variant, například, že náš domov je: „Tam, kde válčil otec Žižka (…) Přibyslav to domov můj!“ nebo „Od Praděda k Lysé hoře, Ostrava kde plyne k Odře“, ale i „Oceán mě dál unáší, nový chce dát domov můj, Amerika, domov můj“; existují verze slovenská, německá, maďarská, krajanská, legionářská, katolická, spiritistická atd.
Už v 19. století se našli nespokojenci, jimž se hlavně text budoucí hymny nelíbil: zdál se jim nelogický, cukrkandlový, málo bojovný apod.: diskuse o hymně trvá dodnes. Výhrady měl J. Neruda, kriticky se k písni vyjádřili dříve třeba politikové T. G. Masaryk a A. Švehla, skladatelé L. Janáček a B. Martinů, novinář F. Peroutka, později kupříkladu herec P. Landovský či dramatik M. Uhde. Mezi zastánci hymny najdeme historika J. Pekaře, estetika O. Hostinského, spisovatele F. Kožíka (ten dokonce napsal o hymně knížku Píseň nejdražší) a další… Od vzniku samostatné České republiky patří česká státní hymna Kde domov můj podle zákona 3/1993 Sb. mezi státní symboly ČR. Historické vědomí a úcta k tradici mají zřejmě větší cenu než novodobé aktualizace.
JAN MERVART