Budeme si v budoucnu rozumět?

26.08.2015 15:55

    Když jsem pořádal v prostorách Syndikátu novinářů Jihomoravského kraje přednášku na téma 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, byl přítomen mladý student, který v pozdější diskuzi řekl, že ne všemu, co bylo mnou řečeno, rozuměl. Neměl na mysli obsahovost popisovaného děje, ale jak se později ukázalo, způsob slovesné skladby. Nezapírám, že jsem byl mírně překvapený. Když jsem se ho později zeptal, kterou pasáž měl na mysli, dozvěděl jsem se, že se mělo jednat o spojitost reálu děje a některých výrazů, které ve vzájemném sloučení měly být určitou výpravností, za účelem obohacení a zvýrazněním posluchačova vjemu.

    Jednalo se konkrétně o výrazovou sestavu typu: - Pocházím z dubové kolébky husitského hnutí -, která by v úplné stručnosti zněla: - Narodil jsem se v kraji husitského povstání -.

    Nebo další - … v tomto významném historickém střetu, požehnala vyšší síla božím bojovníkům a nabrousila hřeby jejich cepů a břity selských zbraní, kdy oni chráněni vozovou hradbou, dobývali v bohaté pestrosti mnoho historických úspěchů … – Zde by pro snazší pochopení stačil jednodušší popis typu. - Husité používali vozy a dosahovali tím častých vítězství -.

    Ano, lze to tak i onak, záleží jak chceme podstatu děje představit, zda oznamovacím způsobem nebo s přídavkem literárního étosu s přidanou hodnotou příměsi patosu. Záleží jen na tom, jak je řečník svůj projev schopen uspořádat a rovněž i podat. A rovněž, jak jsem se i přesvědčil, jak je posluchač schopen jeho projev přijmout. Ostatním přítomným (jednalo se o starší ročník) v sále nebyl můj projev nikterak nesrozumitelný.

    Určitým přirovnávacím vodítkem může být příklad nás, tedy dnes již čtyřicátníků – až stoletých, ve vztahu ke slovenštině. Tento příbuzný jazyk měla tato generace denně na talíři, ať se jednalo o oboujazyčné zprávy rozhlasové či televizní, sportovní nebo kulturní přenosy v bývalém Československu.

    My tehdy naslouchající, jsme ani nevnímali v plné míře v jaké řeči je pořad veden. A ani po čtvrt století od rozdělení obou států a osamostatnění obou jazyků, nedělá této generaci jejich odlišnost žádnou potíž. Ba i mnozí z nás jsou schopni jazykem druhého národa i svým způsobem hovořit, což je samozřejmě už těžší, ale samá ryzost jazykové podoby je významnou pomůckou. V obdobném duchu to už nelze říci o mladší generaci, protože ta už v této dvoujazyčné souhře nevyrůstala. Ne, že by nerozuměla, ale někdy se musí některá slova či jejich vazbu domýšlet.

    Ale zpět k přednášce o MJH. Když onen student vyslovil svůj názorový poznatek, bylo mi zřejmé, co má na mysli a zeptal jsem se jej, v čem se domnívá, že je příčina? Uvažoval jsem se, zda je to tím, že mluvím v literárním slohu, nebo že on nečtu literaturu, která by mu ve sféře vnímání vybrousila rýhu pro zpřístupnění tohoto druhu projevu.

    Můj dotaz, jak se ukázalo z rozpačité snahy o odpověď, patřil řekněme do náročnější, možno i říci záludnější kategorie.

    Situaci vyřešil přítomný předseda jihomoravského syndikátu Jarda Bobek trefou na hlavičku hřebíku sdělením, že se jedná o problém současné mladé generace, která je díky informační technice typu SMS, způsobu mluvy ve sdělovacích i jiných prostředcích apod., zcela v jiné tónině při vnímání sdělených informací.

    Mnohé mobilní telefony, alespoň staršího typu, neumožňují použití diakritiky a tím tak nutí poskytovatele sdělení k jakési halabala stylizaci, která následně ústí v absolutní ledabylost, jež místy hraničí s absurditou. Mladá generace je tak vychovávána, a je možné tvrdit, že i dotlačena k nezbytné a pohodlnější stručnosti. Též lze říci, že jí byla nabídnuta možnost vyjadřování se zjednodušeným způsobem, a to jak formou verbální, tak i, a to především, prostřednictvím psaného projevu.

    A nástupnická generace se této jednodušší cestě ráda přizpůsobila, protože ta méně bolí, neboť se nemusí tolik myslet. A jak známo, myšlení je ta nejtěžší práce na světě, kdy toto tvrzení dokládá skutečnost, že tak málo lidí myslí. To se však zpětně odráží v absenci příjmu trochu náročnějších slovesných útvarů a o její interpretaci ani nemluvě. To je ale platné z pohledu nás, kteří jsme ctili i při sdělení užitkové informace alespoň základní kulturu jazyka a při podání mládežnické stručnosti ji nalézáme jako nedostatek. Snaha o alespoň minimální způsob kultivovaného projevu, jak vše nasvědčuje, je u většiny už pravděpodobně minulostí. Tím nehodlám zvěstovat, že po nás bude již jen potopa. Ale je nesporné, že jak se mění život s příchodem každého nového pokolení, že se s ní mění i její projev včetně výrazových prostředků. To, že i nadále budou existovat tvůrci, kteří budou umět čerpat ze studnice půvabu jazyka a šířit jej dál prostřednictvím svých projevů, není nejmenšího sporu. Ale díky zjednodušení výrazových prvků, na kterých se podílí a ještě větší měrou podílet bude sdělovací technika, budou tím tak mít oproti předchozím generacím, zmenšený počet posluchačů a čtenářů.

    Ale chci osobně doufat, že po technické horečce, na kterou se v současnu spotřebovává obrovský potenciál úvahové energie, že přijde doba duševního obrození a lidé, alespoň ve větším množství než v současnu, budou pociťovat nutnost a touhu v nalezení bohatství nejenom v technicko- materiální državě, ale i v duševních hodnotách mluveného a psaného projevu. Kdy to ale bude, je otázka dlouhodobého trvání.

JIŘÍ V. ŘEZÁČ