Brno v síti mluvnických rodů

15.08.2018 16:25

    Nový – spíše nově oživený – fenomén si razí cestu světem. Říká si MeToo a je chápán jako snaha o to, aby genderová rovnoprávnost nebyla porušována, ale v poslední době čím dál víc také jako snaha potrestat muže, kteří překročili hranici mocenské rovnováhy mezi pohlavími, ba dokonce je vykládán i jako snaha žen o ovládnutí mužů. Posledně jmenovaný extrém k nám naštěstí ještě nedorazil (a bohdá ani nedorazí). Ale vzniká tu další problém: ta mezipohlavní (ne)rovnováha se už dávno přelila i do roviny mluvnických rodů. A co zjišťujeme? No přece že současné MeToo trestuhodně zanedbává rod střední, respektive vůbec ho nebere v potaz.

    Víme, že v naprosté většině případů gramatický rod podstatných jmen označujících bytosti životné odpovídá rodu přirozenému; čili samci mají rod mužský, samice rod ženský, mláďata rod střední. Ovšem jsou i případy, kdy tomu tak není (sokol, výr, ježek, hlemýžď, kavka, vrána...).

    A jak je tomu u měst? Disponují jejich názvy rozčleněné podle mluvnického rodu stejnými vlastnostmi, jaké mají jejich rodové protějšky v přirozeném světě? Tedy že Praha má vlastnosti ženy, třeba Hodonín vlastnosti muže a Brno vlastnosti dítěte?

    Jazykové příručky nám vysvětlují, že vlastní jméno (proprium) je podstatné jméno označující entitu jakožto jedinečnou (Praha, Karel Čapek, Toyota) – na rozdíl od obecných jmen (apelativ), která reprezentují celou třídu entit (město, jméno, značka). A dále nás informují o tom, že jednou ze základních tezí moderní jazykovědy je teze o arbitrárnosti jazykového znaku, což znamená, že mezi označovanou věcí a tím, co ji označuje – tedy slovem –, není žádná přímá souvislost. To dokládají názvy věcí, jež v různých jazycích mohou být různého rodu (nový stůl x mensa nova), aniž by jejich forma cokoli vypovídala o povaze dané věci.

    Ale zdá se, že města si to zase tak k srdci neberou. Proč by jinak měnila svůj rod? Třeba Praha je se svou ženskostí (a názvem odvozeným od vyprahlosti) zřejmě spokojena, zato Kroměříž měnila, až vyměnila: původně (ten) Kroměžíř, nyní (ta) Kroměříž (ano, s výměnou ž a ř změnila i rod). No a Brno a s ním Blansko, Znojmo, Kladno, Vrbno, Dubno, Lipno, Březno, Mšeno…

Jsou tato města, případně obce spokojeny se svým středním rodem?

    U Brna to není tak docela jisté. Když se ponoříme hodně hluboko do historie, přibližně do roku 1000 a něco, najdeme k roku 1048 (vida, další letošní výročí, byť ten záznam je falzem z 12. století) název (ten) Brnen, vztahující se k místnímu hradu, a v Kosmově kronice k roku 1091 a poté další varianty (ten) Brynen, Birnen, (to) Byrno, Brnno, jež se vztahují k praslovanskému slovu brn, brnie, což znamená bláto, kal, hlína, jíl. Proprium Brno je od základu brn- coby jmenný tvar přídavného jména odvozeno příponou středního rodu -no: brn-no, tj. brnné, brněné místo, tedy místo na blátě; kdežto „hrad na blátivém místě“ Brn-en je odvozen příponou mužského rodu (což ukazuje, že původní brněnský hrad, kde v létě 1091 Vratislav II. obléhal svého bratra Konráda, vznikl na bažinatém místě blízko brodu na Starém Brně, a nikoli na Petrově). A název hradu se také odvozoval od staročeského brně (brnění), tedy že šlo o obrněné místo. Bohumír J. Popelář ve svém skvělém Urbáři pověstí brněnských (1946) přímo rozlišuje názvy Brnen dvór a Brnná ves. Názvy Brnen a Brnno jsou důkazem, že hrad i původní osada vznikly na mokrém místě (viz i Žabovřesky, Komárov, Slatina, Mokrá Hora, Řečkovice, Bystrc /bystrý potok/, Medlánky /podle mdlé vody/, Lískovec /podle lysky/).

    Ono těch teorií o vzniku názvu Brna je mnohem více, ale jsou už vyvráceny, zejména ty odvozované od keltského Eburodunum (vyskytl se na Ptolemaiově mapě z 2. století) a maďarského brunno (studna), případně od keltského brinn (pahorek, návrší). Pravděpodobnější už by byl původ od germánského brunno (studna, pramen) či brünne (brnění), s čímž koresponduje pověst o tom, že osada Brno vznikla na místě (snad na Zelném trhu), kde byl les se sedmi studněmi – odtud německý název Brünen, Brunn. Přímo úsměvná je historka o dvou vandrovnících, kteří se ráno probudili promrzlí pod petrovskou skálou. První řekl: „Mně je hrozná zima. Br!“  A druhý dodal: „No, mně taky.“ A přidejme ještě interpretaci Františka Ringa Čecha z jeho komedie Dívčí válka. Libuše tam věští, že její lid má najít muže, kterého brní nohy, a na tom místě má založit město a dát mu jméno Brno... Ještě dodejme, že do jidiš bylo jméno města ve středověku přejato jako Brin a do latiny jako Bruna. (To slovo je zajímavé už proto, že ve staré češtině se výrazem brůna označoval bílý kůň, bělouš, což je slovo, které má dost daleko k „hnědému“ praslovanskému slovu bláto, hlína. Jenže základ běl- měl nejen význam „bílý“, ale kdysi také „blátivý“.)

    Ale vraťme se k záměnám rodové příslušnosti. Nebyla by to brněnská plotna, kdyby se smířila se slovem (to) Brno. Zlidštila si je sice na (to) Brnisko či Brníčko, ale hlavně si je „povýšila“ do mužského rodu – na Bryncl (asi z německého Brünnzel, což je zdrobnělina z Brünn). Ostatně stejně postupovala i v případě Prahy: z (té) Prahy učinila (ten) Prágl. Podobně ze Starého Brna vznikl Oltec, z Králova Pole Kénik, z Maloměřic Majlont, z Pisárek Šrajbec. Opačný postup plotna volila u Jundrova: z (toho) Jundrova vytvořila (to) Jobsko.

Svědčí to kouzlení s rody o něčem?

    Především o kreativitě lidí v oblasti jazyka. A taky o tom, že jazyk ovlivňuje myšlení, i když ne absolutně, či o tom, že se změnou modelů světa (např. modelu pohanského) se mění i jazyk (na model křesťanský) atp.

    A konečně je ještě jedna důležitá věc – a tím se vracíme na počátek tohoto textu –, na niž upozorňuje Pavel Eisner ve své fenomenální knize Chrám i tvrz (1946): „Je mimo každou pochybnost, že patrně na celém světě je mluva žen jiná než mluva mužů; a že tato odlišnost působí erotickým kouzlem.“ A to by v tom byl čert, aby se to neprojevilo i v onom čarování s rody apelativ i proprií!

MICHAL ŽÁK