Boj za závislost nezávislé kultury
06.02.2013 22:00
Kultura začíná plnit stránky novin. Zajímá najednou spoustu lidí, které dřív nezajímala, a kteří se častují nejrůznějšími argumenty, a běžný konzument nechápe, oč tu vlastně jde. O politické hrátky? O peníze? Jistě, vážený, o obojí, ale i o kulturu!
Co je to vlastně kultura? Podle teoretiků najdete nejméně 333 definic tohoto slova a „.. již Cicero v Tuskulských hovorech …...“ se pokouší vysvětlit svým současníkům, že kultura je image. Způsob života, který vyznáváme a který nás charakterizuje a odlišuje od ostatních lidských i nelidských tvorů.
Zahrnuje proces tvorby, jeho prezentaci svým bližním a jejich souznění a přijetí. A taky hodnocení, protože kdo řekne, že líbí – či nelíbí – kdo má být arbiter elegantiarum dnešního Nera? Ti, kteří mají moc a peníze, či ti, kteří jsou uznávanými, poučenými, leč chudobnými spoluobčany, či ti, kteří se složí na tvůrce menší hromadou ještě menších příspěvků?
Peníze potřebují všichni, materiálové vstupy do umění jsou drahé a obnos vybraný až po exhibici přichází pozdě a je nejistý. A tak od nepaměti proměňují umělci svoji svobodu a nezávislost za službu u vládců a odvádějí práci, která je u nich objednána. Stávají se závislými na oficiálních strukturách, které dnes zosobňují příspěvkové organizace. A ty musí plánovat, plnit termíny a skládat a platit účty, které jsou stále vyšší, zatímco příspěvek na činnost je stále stejnější… A především se musí starat o historické budovy, které patří městu, na jejichž provoz dostanou minimální částku.
Nezávislí umělci jsou také od nepaměti – vzpomeňme jen na Francoise Villona – „...každým vítán a každým vyháněn…….“ Či na herecké společnosti v obrozeneckých dobách. Rozdávali své umění bez ohledu na honorář a teprve historie je vyzvedla na piedestal – hle, UMĚLEC…. Jenže tomu už je to dnes houby platné, zemřel hlady.
Proto usilují o finanční podporu teď, hned. Umělecké školy každým rokem vypouštějí své nadšené absolventy, plné vznešených tužeb a vizí, kteří se buď uchytí v oficiálních strukturách, nebo se perou o své pojetí a o svůj výraz. To jsou ti nezávislí.
Konkurenční boj je nesmiřitelný. Když se nedaří prorazit individuálně, sdružují se a hledají společnou řeč a sílu. A vyráží do boje. Chtějí změnit svůj osud a status a stát se závislými. Kdo má tedy teď být arbiter elegantiarum? Nebo už je to bez elegance, kultura a umění se stala politickým tématem a přetváří se na holý boj o zrno?
Když řinčí zbraně, mlčí Múzy. Ale Múzy prý chtějí peníze. Mají Múzy brát do rukou zbraně? Nebo je za ně berou do rukou jiní, kteří po boji zraněné Múzy zahrabou a ujmou se „správy peněz veřejných“? Za umělce, jejichž dílo se dá prodat za dobrý peníz, již mnoho let bojují impresáriové – či manažeři, jak chcete. Proč ne, jestliže dokážou zvýšit cenu díla, nechť je část odměny jejich. Co však s těmi, kteří si berou umělce a kulturu obecně jako rukojmí, přetváří ho v klacek a mlátí s ním své politické rivaly? Je i tohle součástí naší dnešní kultury?
Je na každém tvůrci, aby se rozhodl, jestli chce být závislým, či nezávislým. Ale nezávislý umělec, pobírající veřejnou podporu – není to oxymorón? Divák a obdivovatel umění volbu nemá. Ten je vždy závislý na nastaveném systému, který mu zážitek z umění může zprostředkovat. Jde tedy o to, jaký krajíc z veřejného koláče si která složka kultury ukousne. Ale pak ať se nenazývá „nezávislou“. Kdo dostává peníze, je vždy závislý na svém donátorovi. A donátor určuje pravidla hry.
Zástupci nezávislé kultury mají teď historickou možnost, jak se na tvorbě nových pravidel hry podílet a jak ovlivnit jejich nastavování, aniž by je pravidla méně zbavovala závislosti a více jim umožňovala tvůrčí volnost. Kéž ji nepromarní exhibicionismem svých zástupců v nic nepřinášejícím hysterickém, na místo historickém, konání.
KARLA HOFMANNOVÁ
kulturolog a hudební a divadelní kritik
