Bohatí lidé v krachujícím státě?

    Na Řecku v poslední době ulpěla nálepka – krachujícího státu. S puncem oficiality ji vystavila Evropská unie, jejíž předchůdkyní Evropského společenství je Řecko členem od roku 1981.

    Protože v Řecku, potažmo na některém z jeho ostrovů, leckdo z našich krajanů byl, a ne jednou, tak je jim jasno – Řekové jsou prostě líní. Soudí tak podle toho, jak vysedávají donekonečna v kavárnách při šálku kávy nebo sklence raki či bezmyšlenkovitě žmoulají mezi prsty jakési korálky. Pro statné mladé muže lákající z ulice hosty do barů a restaurantů mají jedinou radu: Kdyby místo „oblbování“ turistek šli raději dělat něco pořádného, nemusela jejich země dopadnout, jak dopadla. Tito „odborníci“ na Řecko však většinou nevytáhli paty z pobřežních rekreačních zón, které nejsou pravým obrazem Řecka. Ráz jim dali jejich hosté z Německa, Francie, Polska, Rakouska, Ruska... i z Česka.

    Odsuzující pohled na Řecko se prohloubil i v souvislosti s migrační vlnou utečenců z Blízkého východu a ze zemí severoafrického magrebu, za to, že si nedokáže uhlídat vlastní zemi. Znepřístupnit tisíce kilometrů takzvané mokré hranice je pro víceméně ostrovní Řecko nereálné, zvlášť když pomoc ostatních unijních zemí je váhavá a hlavně nedostatečná.

    Řekové sami se odsudku krachu jejich země diví. Vždyť podle jiných hledisek jsou naopak bohatí, snad prý nejbohatší z Evropanů. A zřejmě v tom je zakopaný pes nebo aspoň jeho kus. K nátuře Řeků totiž patří nedávat vydělané peníze do bank, ale obratem je investovat do nákupu dalších nemovitostí. Stát ve své benevolentní daňové politice to léta toleroval, nově nabytý majetek nedanil a navíc štědře svým občanům přispíval. Své povinné státní výdaje řešil opakovanými půjčkami, které nestačil splácet, až se nakonec ruka věřitelů zavřela. To je patrně jedna z možných příčin řeckého problému. V současnosti se stát snaží věci napravit k velké nelibosti Řeků.

Malé Řecko – Kréta

    Pro jednodušší pochopení řecké reality je možno sáhnout po příkladu největšího z řeckých ostrovů – Kréty. Také její pobřeží, hlavně severní, lemuje turistická zóna se stovkami hotelů, restaurací, barů, butiků, supermarketů, zábavních parků, samozřejmě upravených pláží s potřebným relaxačním vybavením a atrakcemi všeho druhu. Obsluhující personál se nejen jazykem snaží přizpůsobit zahraniční klientele a krétských specifik je tam poskrovnu.

    Turistický průmysl se podílí zhruba polovinou na hospodářském zisku ostrova. Druhá plyne ze zemědělství. Tamní půda, ač se zdá kamenitá, je úrodná a díky příhodnému podnebí se tam ve srovnání s pevninou dosahuje nadprůměrné produkce. Vzhledem k hornatosti ostrova se přitom zemědělsky využívá jen necelá polovina plochy. Sotva návštěvník, pokud ho omrzelo ležení na pláži nebo programně opustí pobřeží a vydá se do vnitrozemí, nezřídka užasne. Jednak onou hornatostí a pak skoro navzdory terénu čistě obhospodařovanými plochami olivových sadů, střídajícími se se světlejší zelení vinic a bílými pravidelnými obrazci fóliovníků se zeleninou. Tohle přece může být dílo jen pracovitých lidí, kteří přebrali tradice otců. Ve vyšších polohách, kde už nelze racionálně uplatnit pěstitelství, spásají býlí ovce a kozy.

    To spíše u moře narazí turista na zanedbané proluky, čekající na dalšího možného developera. Ale pozor, leckterá hromada kamení zarostlá plevelem může být tisíce let stará lokalita chráněná tamními památkáři.

    Byť se krétskému zemědělství věnují hlavně malofarmáři, existují i kolektivní způsoby hospodaření. V obci Peza, ležící jižně od Heraklionu, správního střediska stejnojmenného departementu a současně hlavního města Kréty, se tamní pěstitelé oliv a vinné révy sdružili, což jim usnadňuje sklízecí práce v pravý čas, ale skýtá jim i odbornou pomoc k dosažení tuzemských a evropských dotací, na nákup strojů, hnojiv... Do pěstitelského sdružení Peza Union Crete, založeného už v roce 1933, je zapojeno 2 300 rodin (4 500 členů) z okolních obcí. Společně takto obhospodařují čtyři tisíce hektarů olivových sadů. Jsou už sice vyvinuty sklízecí stroje, přesto v Peze olivy sklízejí víceméně ručně a doslova je rážejí tyčemi jako u nás ořechy. Sklizeň trvá od listopadu do února, přičemž se nečeká, až olivy zcela dozrají. Olivy odrůdy koroneki se lisují za studena hned po sklizni. Pro kvalitu takto získaného extra panenského olivového oleje je určující nízký stupeň jeho kyselosti, kolem 0,8 procenta. Roční produkce oliv je zhruba pět tisíc tun.

    Pěstování vinné révy má na ostrově tisíciletou tradici už od dob minojské civilizace. Na téměř třech tisících hektarů vinic dnes sklízejí vinaři družstva Peza 23 tisíc tun hroznů, z nichž vyrobí deset tisíc tun vína, asi třetina bobulí se na slunci suší na jižanskou specialitu rozinky, zbytek putuje na trh jako stolní hrozny. Pěstují se odrůdy vilana, athiri, kotsifali... Z vylisovaných koláčů matoliny se pálí místní kořalka raki.

    Z ostatních zemědělských komodit se pěstují v jihozápadní části ostrova pomeranče, citrony, mandarinky. Na východě v oblasti náhorní plošiny Lassithi se daří bramborám a obilí, i když to na potřeby ostrova nestačí a musí se dovážet.

    Jak turistika, tak i zemědělství se musí vyrovnávat se sezónností. Zatímco v zemědělství lze práci doplnit zpracovatelskými činnostmi, turismus je závislý na přijíždějících hostech a ti v zimě dávají přednost jiným destinacím a jiným typům rekreace. A tak zatímco v letních měsících je nezaměstnanost nulová, v zimě činí asi čtyři procenta, které by pevnina mohla Krétě závidět. Nastupujícím problémem a nejen Kréty je odliv mladých lidí za studiem z venkova i z ostrova, a pak už se k tradičním činnostem svých rodičů nevracejí.

Bohatá církev v krachujícím státě

    V životě Kréťanů a současně v celém státě hraje významnou roli Řecká ortodoxní církev. Je to dáno historicky od dob, kdy církev a stát byly jedno, pokud církev dění ve státě přímo neřídila. Ani dnes kněží nechybějí snad na žádné význačné veřejné akci a jsou zváni i na soukromé slavnosti. Kláštery ve svízelném státním postavení akumulují značné bohatství. V minulosti, v těžkých časech ohrožení vetřelci, lidé svěřovali své polnosti pod ochranu klášterů. Při tom už nějak zůstalo, ale církev sama nebyla schopna pole obdělávat, a tak je pronajímala nemajetným vesničanům, kteří za to platili desetinou produkce. Jen malá část současných klášterních prostředků plyne z vlastní činnosti – výroby a prodeje ikon, produkce vína, olivového oleje, medu... V klášteře Angarathos kromě vinné révy a oliv kněží pěstují a suší byliny, s jejichž pomocí také léčí mladé lidi závislé na drogách. Prý jsou v tom stoprocentně úspěšní.

    Podstatně větší část prostředků přinášejí klášterům věřící jako dary. I když se jedná o jejich svobodnou vůli, je nasnadě, že nemalou roli při tom sehrávají jisté kněžské úkony. Například na předtištěné lístky věřící mohou psát svoji prosbu či přání a spolu s obnosem je vkládají do schránky, odtud jsou pak předloženy... Komu? Asi zástupcům boha na zemi. Obdobně jsou v klášterních prodejnách prodávány stříbrné, pozlacené či jinak cenné štítky, které se spolu s přáním připojují k vybrané ikoně světce. Nezřídka věřící připomínají své přání prsteny, přívěsky a jinými cennostmi. Ačkoliv kněží vystupují skromně a v prostém černém šatu, kláštery překypují bohatstvím. Potřeby státu se jich jakoby netýkají. Ostatně podobnou zkušenost máme s církví i u nás.

Tradice

    Mnohé je v životě Kréťanů dáno tradicemi přenášenými z pokolení na pokolení. Řecká průvodkyně, která část života prožila ještě v Československu, si udržuje svou češtinu provázením českých turistů. V souvislosti s tradicemi a zvyky vzpomněla na svatbu své dcery, které se zúčastnilo snad tisíc hostů! (Pro ilustraci lze připomenout film Moje tlustá řecká svatba.) Při gratulaci novomanželům každý z nich předá i obálku s přáním, vizitkou a peněžním obnosem. Dosud svobodní přátelé svatebčanů to mohou brát jako bezúročnou půjčku, neboť až oni se budou ženit/vdávat a samozřejmě pozvou zase ty, jimž byli na svatbě, dostanou také peníze, možná zrovna ten obnos, který oni sami kdysi dali.

    Stalo se prý také, že když budoucí novomanželé přišli oznámit prarodičům svůj sňatek a při té příležitosti sdělili, že svatba bude na radnici a ne v kostele, dědeček omdlel a nebýt včasného zásahu lékaře, zaplatil by onu pro něj tragickou zprávu životem.

Poznej zemi tam, kde tepe její život

    Snad ne všichni turisté přijíždějící na Krétu mají jediný cíl – koupat se v moři a na lehátku chytat sluneční bronz. I takzvaný pobytový zájezd lze ozvláštnit za pomoci některé z mnoha místních cestovních kanceláří výletem za poznáním té pravé Kréty. Říká se, že kdo nenavštíví Knossos, Festos či Malii a tamními archeology odkryté paláce minojských vládců, kteří před tisícovkami let položili základy evropské civilizace, jako by ani na Krétě nebyl. Komu mezi těmi starověkými kameny chybí život, může i v šatech v mořském akváriu nahlédnout pod hladinu a seznámit se, jak bohatý je podmořský život. V hrnčířově dílně vám třeba právě mistr Nikos Ploumakis předvede, jak snadno, když se to dovede, lze z kusu hlíny vytočit krásnou amforu. S těmi obřími je to pravda složitější, ale o to snáze nacházejí cestu do světa a vy si odtud můžete na památku odnést třeba Diův kouzelný hrneček, který spolehlivě odhalí, jak je váš host skromný nebo nenasytný. Pak si dát olivy tam, kde se rodí, ochutnat paksimadi, o nichž Kréťané tvrdí, že jsou alfou i omegou jejich gastronomie (i když jsou to jen suchary pokapané olivovým olejem natřené posekanými rajčaty a posypané oreganem), přitom popít krétské víno s místními vinaři (jako všichni umí o svém víně bájit) a nakonec jistě dojde i na jejich pálenku raki. Obraz Kréty je pak rázem jiný, než jaký nabízí pohled z plážového lehátka.

JIŘÍ CMUNDA ROUPEC, Kréta, říjen 2017