Absence respektu k bližnímu
19.04.2018 15:10
I kdyby Ježíš Kristus stokrát chtěl, muslimku znásilnit nemohl. Vždyť muslimkou se mohla ona pomyslná žena stát až o sedm století po jeho smrti (a údajném nanebevstoupení): hidžra nese letopočet 622 a Mohamed se odebral na onen svět v roce 632 křesťanského letopočtu. A ženy Středního Východu mohly křesťanské násilníky poznat až v roce 1095, kdy papež Urban II. nařídil první kruciátu s cílem osvobodit Boží hrob v Jeruzalémě.
Tohle jistě věděl chorvatský dramatik Oliver Frljič, jehož hru Naše násilí a vaše násilí uvádí lublaňské Divadlo mládeže (Mladinsko gledališče) i ve své nabídce pro školy v katolickém Slovinsku a v loňském roce ji představilo na Wiener Festwochen. Jak je to dnes v módě, chtěl takto zřejmě “extrémními prostředky a na hraně” sdělit lidem, že obě strany nyní znovu hořícího konfliktu dvou monoteistických náboženství mají na svém kontě hory mrtvol. A že Evropa není žádným vyvoleným koutem světa, který má právo exportovat své hodnoty po všech světadílech, rušit jejich hodnoty a pak odmítat přijmout následky.
Frljičovy hry údajně vyvolávají v místech svého uvedení vášnivé diskuse. Snad proto dramaturgická rada brněnského divadelního festivalu pozvala lublaňské Divadlo mládeže právě s touto inscenací (Brno musí ukázat, že není méně odvážné než Vídeň, řekl ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser deníku Mladá fronta Dnes). Jak se dalo čekat, plánované festivalové představení vyvolalo u nás odmítavou reakci u některých politiků, kteří odpovídají svým voličům za využití prostředků z veřejného rozpočtu, nyní také u biskupů Církve římskokatolické. Ti sice nezorganizovali komando, které by se samopaly v rukou vystřílelo dramaturgickou radu festivalu, jak to učinili militantní muslimové v redakci pařížského časopisu Charlie Hebdo, odmítli však svou účastí podpořit festival a další podniky sponzorované městem. Dali tak veskrze mírumilovný příklad svým křesťanským ovečkám, držícím se naštěstí už delší dobu pravidla “kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem.”
V médiích nyní odstartoval obvyklý pingpong: na jedné straně konzervativní zastupitelé, volající po zavření kohoutku s dotacemi, na druhé straně svobodomyslná divadelní reprezentace, nekompromisně žádající volnost tvůrčího vyjádření bez jakýchkoli limitů. Názor “každý si může dělat a říkat co chce, každý má právo jít to poslouchat a dívat se na to, nebo zůstat doma” by byl jistě správný, zvláště pokud by platil skutečně ve všech případech a ne jen výběrově. Veřejný diskurs však v poslední době postrádá nejen tuto vyváženost, ale také základní charakteristiky kultivovaného vyjádření a respektu k názoru protistrany, bez nichž není skutečná svoboda slova možná. A není třeba hned urážet. Už Karel Čapek připomínal, že člověka, který příliš holduje jídlu, není nutno hned označit za nenažrance. Stačí ve vhodnou chvíli připomenout, že je vždy při chuti. Řidič, který jede přede mnou pomaleji než očekávám, nemusí být hned hovadlo a ksindl a abych připomenul odpovědnost křesťanů za někdejší násilí vůči muslimům, nemusím divákům hned cpát před nos Krista se staženými kalhotami, kopulujícího s obyvatelkou země Kanáan. Za údajné znásilnění muslimky Kristem může být přece jen jediná odplata – kinžálem.
Některé kulty činíme nedotknutelnými, jiné, včetně toho doma nejrozšířenějšího, zneucťujeme. Jaká je v tom logika? Absence respektu k bližnímu, jíž jsme denně svědky, nemůže vést k ničemu lepšímu než ke krveprolití. Historie nás učí, že to platí jak ve vztazích mezi zeměmi, tak v poměru žen a mužů, národů a národností, ras, v praktické politice, zejména pak ve víře. A také v umění. Tedy v tom, jež přetrvalo věky a promlouvá i k dnešku. (jac)