600 let od plamenné smrti Mistra Jana Husa
03.07.2015 07:45
Již uplynulo šest století od plamenné smrti Mistra Jana Husa. Doba to již dávná, ale přesto tolik blízká a stále aktuální.
Jan Hus vnímal život stejně tak jako jeho vrstevníci své doby, ale na rozdíl od většiny z nich nepatřil mezi ty, kteří mlčeli, když měli mluvit.
Jan Hus se narodil v době pro nás nezachovaného data, ale bylo to někdy mezi 60. a 70. lety 14. století v Husinci u Prachatic v jižních Čechách.
Jan Hus začal studovat na Pražské univerzitě, později zvané po svém zakladateli Karlova, a roku 1393 se stal bakalářem svobodných umění.
V roce 1396 byl prohlášen mistrem svobodných umění, kdy slovo mistr znamená profesor. V letopočtu 1398 se stává univerzitním mistrem. Roku 1400 je jmenován děkanem fakulty. Ročník1402 byl vstupem do jeho církevní kariéry, kdy dojde k jeho vysvěcení na kněze. Husovo prvé kazatelské působiště se nalézalo v kostele sv. Michala a bezprostředně poté se stal kazatelem v kapli Betlémské.
A v roce 1403 a opakovaně 1409 je ve volbách jmenován rektorem univerzity.
Profesor Jan Hus byl humanitní učenec, autor řady knižních publikací, ovládal češtinu, latinu a němčinu a reformoval rovněž pravidla české gramatiky. Mistr Jan se kromě toho spolupodílel se svým žákem Jeronýmem Pražským, který byl rovněž upálen o rok později na stejném místě, na Dekretu kutnohorském, který omezoval vliv zahraničních mistrů na Pražské univerzitě, kdy prosazoval českou účastnickou majoritu. Ti poté z Karlovy univerzity odešli a němečtí mistři si založili si univerzitu v Lipsku. Poláci se přemístili na svou, již založenou, ale neprovozovanou univerzitu v Krakově.
K této události došlo přesně před 600 roky 6. července 1415 v německém městě Konstanz, po česku Kostnice u Bodamského jezera. Lid byl v šoku a tuto hrůznou a zrádnou skutečnost nosil ve své mysli následující čtyři roky. Vztah mezi vládnoucí vrstvou a poddanými se stále vyostřoval, zejména v období morových ran, kdy byly požadovány od poddaných vyšší pracovní výkony zajišťující vrchnosti jejich životní úroveň, až došlo k jeho eskalaci.
Bylo to na této hoře Tábor, ještě před pražskou defenestrací, kde 22. července roku 1419 došlo ke shromáždění lidu a to v počtu 42 000 zúčastněných. Tato hora Tábor není onou slavnou stejnojmennou husitskou tvrzí, na jejímž místě se dnes nachází druhé největší jihočeské město, od něhož je tento památný vrch vzdálen 30 km jihozápadním směrem.
Král Václav IV. kromě české koruny, získal díky velkému úsilí a korupci svého otce císaře Karla IV., jenž uplácel volitele krále Svaté říše římské truhlicemi zlata i tento říšský post, ale pro svoji neschopnost byl z něho v roce 1400 sesazen a význam českého království se začal propadat. Šlechta vytváří tzv. „Pánskou jednotu“ a dvakrát unáší krále za účelem ujmutí se moci. Poprvé to bylo v Čechách a po druhé ve Vídni, kdy se na tomto únosu podílel i jeho bratr Zikmund, nám známý jako liška ryšavá. Zikmund mezitím zaútočí na Kutnou horu, kde byly stříbrné doly a mincovna, a vyloupí český poklad!
Chaotické situace začala využívat církev, která zabírá polnosti drobných zemědělců, sjednocuje je do svých celků, kdy tím ruinuje jejich majitele a bohatne. Církev se stává největším vlastníkem půdy. Ovšem na církevní majetek dostane chuť šlechta, která drancuje jejich sýpky a začne bojovat o tuto kořist rovněž mezi sebou a vznikají lokální občanské války, na které doplácí, jak bývá pokaždé zvykem, poddaný lid!
Tyto šlechtické boje jeden proti druhému, tedy nikoli husitské, mají za následek pustošení země, najímání bojovníků, kteří takto ztratili obživu do osobních gard jednotlivých šlechtických rodů a různých bojových skupin. Takto byl naverbován i Jan Žižka, jemuž rožmberští zabrali rodný statek na Trocnově a on se tak ocitl bez možnosti obživy.
A Žižka přijal službu v bojovém uskupení, kde se zocelil ve způsobu strategického boje menšiny proti většině, s jejíž zdokonalenou taktikou později porážel několikanásobné přesily panských a křižáckých vojsk.
Ovšem chaos byl nejenom v zemích českých nýbrž i v Evropě, kde na západě zuřila stoletá válka, na východě expandovali Turci a na nejvyšších místech katolických kruhů se mezi sebou prali tři papeži o to, který je ten správný, jenž má glejt v zastupování Ježíše Krista na Zemi!
Církevní kapitulní síně a refektáře se měnily na hodovní prostory, kde se v silné míře konzumoval alkohol, kde se nacházely i ženy, které též konzumovaly alkohol. A zde se tancovalo a pilo až do ranních hodin, kdy se tyto prostory otřásaly v základech! Kněží, druhý den v podnapilém stavu kázali o morálce a o tom, že kněz je jediným zástupcem mezi Bohem a člověkem na zemi!
A tu vstupuje na scénu mistr Jan Hus, který vyzývá církev k uvědomění si jejího odklonu od Ježíšova učení a jeho prvotní apoštolské církve. Výsledkem je zběsilá reakce duchovenstva, které začíná tušit, že by tím jejich výsady a hříšné kratochvíle mohly doznat újmy a Jan se ocitá v nelibosti.
Mistr Jan Hus byl opravdovým křesťanem a nehodlal strpět hanobení Ježíšovy nauky bezbožným chováním těch, kteří parazitovali na Kristově mučednické smrti na kříži.
K definitivnímu rozkolu mezi církví a Husem dochází při vypsání odpustků na financování křížové výpravy proti Neapoli, kdy tento počin Hus tvrdě kritizuje. Po této kritice vyhlašuje papež na Prahu interdikt a Hus se přesouvá do jižních Čech a jeho působištěm se stává Kozí Hrádek u budoucího Tábora a později hrad Krakovec u Rakovníka, z něhož se posléze vydává do Kostnice.
Církev procházela v té době hlubokou vnitřní krizí, kterou bylo zmíněné trojpapežství, které trvalo již od roku 1378 celkem 39 let a mělo být řešeno kostnickým koncilem. Hus byl při této příležitosti pozván, aby tam před církevním sněmem vysvětlil svůj postoj. Ten v domnění, že zde dosáhne slyšení a bude moci prostřednictvím kostnického koncilu legalizovat obsah svých kázání, a že upozorní na hanbu, kterou sami kněží špinili křesťanský svět a Ježíšovo jméno, se dne 11.10. 1414 vydává do Kostnice, kdy jeho cesta trvá tři týdny.
Po déle trvajícím věznění a vyšetřování, byl sice slyšen na zasedání koncilu, požadovali však na něm jen aby odvolal to, co učil a kázal a skutečný důvod kvůli kterému do Kostnice přijel, nemohl přednést, protože byl při takovém pokusu překřikován. Protože se Mistr Jan Hus svého učení, které považoval za jediné pravdivé, nehodlal zříci, byl 6. července 1415 odsouzen jako "kacíř", zbaven kněžského svěcení a předán k trestu smrti upálením. Na jeho hlavu vložili papírovou korunu pomalovanou třemi ďábly, kteří se mezi sebou perou o duši a s nápisem : Tento jest arcikacíř.
Průvod na popraviště šel okolo hřbitova, kde zrovna byly páleny jeho knihy. Na místě popravy byl v zemi zapuštěný kůl, ke kterému byl Jan přivázán mokrými provazy a navíc připoután za krk řetězem a obložen dřevem. Jan se na hranici modlil, a jakmile začal hořet oheň počal hlasitě zpívat. Zavířily bubny, které přehlušily jeho hlas. Když oheň dokonal svou zkázu, tak zůstalo torzo těla viset na řetězu. Biřici sloup s trupem srazili k zemi a nespálené kosti roztloukali kyji. A když nalezli hlavu, roztloukli ji na kousky a vhodili do ohně. Prohledali vnitřnosti, ze kterých vytrhli srdce, které napíchli na ostrý kyj a opekli je na rožni. Takto zesnul český kazatel a reformátor Mistr Jan Hus.
Mistr Jan Hus byl upálen za městem na obecním mrchovišti.
Jeho popel byl vysypán do řeky Rýna, aby Čechům nezbylo nic, co by mohlo být považováno za svatou relikvii, případně stát se poutním místem. Dnes tento prostor zdobí vkusně vytvořený památník, který Němci nazývají Hussenstein, neboli Husův kámen, na věčnou památku jednoho z největších synů našeho národa.
Kostnický oheň, jenž měl být z vůle povýšených smrtící vatrou reformačního pokroku, dosáhl pravého opaku, neboť právě ten zažehl obrovský protipožár, který v rukou husitů šířil jeho jasu a žáru proti zlovůli zneuživatelů moci.
A tento čas se zapsal výrazným písmem do našich dějin, kdy došlo k lidové bouři tak velikého rozsahu, jaký Evropa ještě nezažila.
To že vyhrávali husité po dobu 15 let, kdy byli pokaždé méně vyzbrojeni bez patřičné materiální a zbrojní podpory, vždy bojující proti několikanásobné přesile, je znakem jejich chrabrosti, bojového umění, víry ve svou věc a disciplíny.
Na druhé straně je tato skutečnost ostudou a ponížením těch, kteří měli všechny výhody na své straně. Naskýtá se tak otázka, zda je to vůbec možné? Dějinnou a archivní odpovědí je, že tomu tak skutečně bylo. Chcete-li, můžete si dosadit, že to byla opravdová vůle boží, v jejímž jménu bojovali a nazývali se tak proto božími bojovníky.
Sto let před německým reformátorem Martinem Lutherem, zakladatelem protestantské církve, vyslali tak husitští Čechové Evropě poselství reformace, která začala bořit konstrukci vědomostního a společenského temna středověku.
Husitství v myšlenkách MJH a vítězných bojích husitských bojovníků bylo mocnou silou, která otevřela stavidlo rybníka stojatých vod starého feudálního systému.
Husitství spoluvytvořilo naše dějiny a zanechalo trvalou pečeť v našem národním charakteru. Hlas jeho středověké doby je stále slyšitelný až do naší současnosti a navzdory tomu, že byla mnohokrát vyvinuta snaha o jeho utlumení či umlčení, tak mohutná síla jeho ryzosti a významové velikosti způsobila, že nebylo nikdy zapomenuto. A tento den se zapsal červeným písmen, coby národní svátek, do českého kalendáře.
JIŘÍ V.ŘEZÁČ
