Zvědavá Janinka

01.11.2014 19:35

    Věděl, že ten den má ve třídě službu. Znamenalo to setřít po hodině tabuli, pokud to neudělal sám učitel, ale to se stalo zatím jen jednou, co Jeník byl na této škole, a vynést koš, v němž se nahromadily zmuchlané papíry, vzkazy, ohryzky, úlomky křídy. Koše se vynášely vždy na konci vyučování. Služba na něj dnes vyšla poprvé po příchodu z malého města, tam takové pořádky nebyly, tabuli stíral pan učitel sám nebo dobrovolně někdo z ochotných žáků, úklid po vyučování obstaral učitel, kluci se rozprchli po staveních v údolí řeky, na kopcích, až někam k hranicím.

    Po vyučování vzal koš a sešel do sklepení. Věděl, že tam někde jsou kontejnery s odpadky. Schody vyústily v rozlehlý podzemní prostor. Kdysi prý tu byl kryt, říkal pan učitel, připomínaly jej bílé omšelé šipky a vybledlá velká bílá písmena V. Šel rozvážně, nahlížeje do bočních výklenků, jež vyplňovala slabá zář nouzového osvětlení. Buď ty kontejnery vyvezli, nebo jsem šel po špatných schodech, přemítal. Kolem něj proběhl chlapec s prázdným košem, ale Jan se nezeptal. Chodba byla stále širší a vzduch přitom houstl, slabě v něm zapáchaly houby. Na zdech se objevovaly bílé skvrny, nejspíš plíseň, proč tu ještě nezřídili vinný sklep, nebo dozrávárnu sýrů, říkal si Jan, město bylo široko daleko známé jejich výrobou. Janův tatínek pracoval v jedné z takových továren a vůně sýrů provázela Jana do školy i při procházce městem, kam ho rodiče ještě nepouštěli samotného. Bylať to obrovská spleť ulic a uliček, a sídliště, kde bydleli, sestávalo z domů, jež se lišily jen velkými číslicemi na čelních zdech.

    Jan se zastavil. To není možné, říkal si. Vrátím se. Chodba, teď už široká jako náves se zvolna a pak příkřeji svažovala. Ještě popojdu, řekl si. Pak se několik desítek metrů před ním objevila slabá zář trojdílného okna, jaká bývají nad dveřmi. Kupodivu nebyly zamčené. Trhl jimi. Povolily. Jan byl v ulici, kterou nikdy před tím neviděl. Na zdi z režných cihel visela cedule s názvem. Jan udělal pár kroků, aby jej přečetl. Ale ledva vykročil, dveře s mlasknutím zapadly. Místo kliky měly tepanou kouli. Jan jí zacloumal. Dveře nepovolily.

    Janova maminka mezitím připravovala oběd. Nebyla zaměstnaná, starala se o Jana a jeho o dva roky mladší sestřičku. Janův tatínek byl technickým úředníkem v jedné z největších továren na sýry ve městě. Na velkém rýsovacím prkně, které stálo u okna parádního pokoje, navrhoval a kreslil stroje a nářadí na výrobu a balení sýrů. Byl doma a těšil se na hovězí s rajskou omáčkou. Janova sestřička Janinka chodila do téže školy, do první třídy a teď si nanečisto zkoušela psát písmenka do velkého sešitu s černými tvrdými deskami. Byl to maminčin sešit z časů, kdy chodila do rodinné školy. První stránky byly plny rukou psaných recepisů a Jana vždycky překvapilo, že ty recepty byly rozepsány pro čtyři osoby, pak taky pro šest a osm lidí u stolu. Maminka říkala, že když byla mladá, sedávali u stolu nejen rodiče a děti, ale také dědeček a babička, někdy dokonce dva dědečkové a dvě babičky. Janovi z toho vycházelo, že tehdy muselo být na světě čtyřikráte víc babiček a dědečků nežli normálních lidí.

    Ale to bylo dávno, teď už Jan věděl, že dědečkové a babičky umírají, a bylo mu to líto. Jak by teď rád přivítal dědu na jeho skútru, který by ho odvezl z té šedé a neznámé ulice, plné vysokých domů s otlučenými balkony.

    Ale děda nedávno na skútru odjel do věčných lovišť a Jan se musel rozhodnout kudy zpět ke školní bráně. Notabene s košem. A ještě k tomu plným odpadků. Nejprve musím ten koš vysypat, řekl si. Hej! Co tam děláš!? zvolal v okně jakýsi muž, když Jan otevřel jednu z popelnic. Je to tvoje popelnice? Jan zaklapl víko. Třeba se to podaří jinde. Třeba by mohl vysypat koš někde u řeky, řekl si. Ale hned se zastyděl. A vydal se ulicí do mírného návrší. Ve sklepě jsem šel s kopce, tak teď bych měl jít do kopce, uvažoval.

    Doma se mezitím usadili ke stolu. Mám hlad jako vlk, řekl tatínek. Já taky jako vlk, povídá Janinka. Neměli bychom počkat na Jeníka, řekla maminka, už by měl být doma. Nemusíme, je to velký kluk, on trefí, řekl tatínek. No, já bych přece jen počkala, řekla maminka, a šla a vyklonila se z okna.

    Jeník mezitím kráčel ulicí a vyhlížel známou školní bránu, široké schodiště k budově a těžké prosklené dveře, do kterých se vždycky museli opřít dva třeťáci, aby je otevřeli. Musím se optat, řekl si Jan. Ale koho? Tam těch kluků, co kličkují na kolech, třeba jsou z naší školy. Kluci se opřeli o řidítka a zpytavě se dívali na Jana. Z jaké školy? ptali se, ne, taková škola tu není, řekli, a dívali se po sobě... Zeptám se tam té paní, řekl si Jan. Věděl, že se má vždycky obrátit na nějakou paní nebo ženu než na výrostky nebo muže. Tím spíše, že paní šla s kočárkem a vedle ní děvče Janova věku. Ti jistě budou vědět. A jak ta škola vypadá, zeptala se paní. No, jsou tam takové široké schody a těžké skleněné dveře. A každý týden má někdo službu a musí vynášet koš a Jan ukázal na odpadky. Paní zavrtěla hlavou. Nevím, chlapče. Tady široko daleko není žádná škola. No, odvážil se Jan, a kam chodí vaše dcera? Naše Janička? Ta do školy nechodí. Učíme ji doma. Aha, řekl Jan. To se smí? To ještě nikdy neslyšel. Rád by se dozvěděl víc, jestli třeba Janě dávají vysvědčení rodiče, nebo jak to funguje, ale paní mezitím začala konejšit mimino v kočárku, a tak Jan pozdravil a odhodlaně se pustil do táhlého vrchu, aby viděl za obzor, který se rýsoval pod zapadajícím červeným sluncem.

    Tak kde ten Jeník je? ptala se maminka, ale ani ne tak tatínka nebo malé Jany, spíš jen tak, pro sebe. Taťko, neměl bys mu jít naproti? Proč, řekl tatínek, vždyť to má kousek. Třeba je po škole, řekla Janinka. Třeba zapomněl vynést koš...

    Jan mezitím došel až na obzor. Pod ním se rozkládalo a hlučelo město. Přepadla ho beznaděj.  Posadil se na okraj chodníku a položil hlavu na kolena. Náhle zaslechl přísný hlas: Kam s tím košem mladý muži? Stál nad ním strážník a pohupoval pendrekem. No, jdu ho vysypat, povídá Jan. Strážník si ho nedůvěřivě měřil. Pak se dotkl pendrekem koše. Co v tom je? No, povídá Jan, zmuchlané papíry, psaníčka, ohryzky a tak... Uvidíme, řekl strážník, vyňal z brašny vysílačku a někam volal. Vzápětí přijela dvě policejní auta, vyskočili z nich muži v neprůstřelných vestách a s kuklami na hlavách. Jeden z nich vzal opatrně koš a odnesl jej do auta. Ty pojedeš s námi, řekl Jeníkovi vysoký policista, zasalutoval tomu, co Jendu objevil a postrčil Jeníka do auta.

    Taťko, mně se to fakt nelíbí, řekla maminka. No, možná máš pravdu, řekl tatínek a začal se obouvat. Já půjdu s tebou, volala Jana. Nikam, řekl tatínek. Hlídej maminku. A vyšel do ulice.

    Na policejní služebně posadili Jana na zelenou lavici. Koš někam zmizel. Tak povídej, řekl policista za psacím stolem. A co mám povídat? Nedělej hloupého. Pěkně popořádku, řekl policista a zkoumavě si Jeníka prohlížel. No, řekl Jeník, já jsem se asi ztratil... Ztratil? A komu ses ztratil? A vůbec, kdo jsi, odkud jdeš a kam...? No, vydechl Jeník, já nevím, já jsem šel s košem a zapadly za mnou dveře... Jaké dveře? otázal se policista. No, takové s kulou... S jakou kulou? No, takovou tepanou... asi mosaznou... Nedělej si ze mne srandu! zvolal policista. Takové ptáčky jako ty naučíme zpívat...!

    Jeníkovi bylo do pláče. Moc tomu chlapíkovi nerozuměl. A ze zpěvu měl jedničku. Tak proč by ho měl někdo učit zpívat? V tom do kanceláře vstoupila mladá policistka. Nechej ho, řekla policistovi. Pak se na Jeníka usmála: Neboj se, nemáš hlad, nebo žízeň? Jeník trochu hlad i žízeň měl. No, mám, přiznal. Taky se mu chtělo na záchod, ale nevěděl jak to říct. Jen se trochu skrčil. Policistka kývla na kolegu. Běž s ním, řekla. Policista odvedl Jeníka do dveří s nápisem: Služební. Stál ve dveřích a nespouštěl z Jeníka oči. Jeníkovi to moc nešlo. Já... já... No jo, zamumlal policista a zadíval se na strop. Když se vrátili, byla na stole obložená žemle a žlutá limonáda. Tu měl Jeník nejraději. Hlad dostal dvojnásobný a tak se do žemle zakousl. A budeš hodný, a všechno nám povíš, viď? – pohladila ho po hlavě policistka a zářivě se usmála.

    Mezitím tatínek došel až do školy. Cestou nikoho nepotkal, ani kluky, co by šli z odpoledního vyučování, ani žádného pedagoga. Vyběhl po širokých schodech a opřel se do těžkých skleněných dveří. Povolily. Hledal třetí B. Byla prázdná. Zaťukal na dveře s nápisem Sborovna. Zamčeno. O patro výš byla ředitelna. Nikdo neotvíral, zkusil kliku. Dveře se otevřely, ale bylo tu prázdno. Jen velké stojací hodiny zrovna odbíjely večerní šestou. Tatínek se znovu vrátil do třídy. Prohlédl lavice. Našel jen zapomenutou učebnici zeměpisu, nedojedenou svačinu a rozbitou kecku. Ještě pohlédl na nástěnku. A tam...: Dne 13. 6. odnos koše, Jan V... Odnos koše... a kde je ten koš? Tatínek koš nenašel. Chybí Jeník a chybí koš... Tatínek seběhl do suterénu. Tady musí být přece kontejnery... A možná i Jeník... Leží pod kontejnerem, u něj koš... Bylo tam temno, svítilo jen nouzové osvětlení. Ošumělé bílé šipky a písmeno V mu připomněly válku. V znamenalo Vítězství. No, snad vyhraje a najde Jeníka. Chodba se rozšířila a padala kamsi dolů. Stoupala odtud zvláštní vůně. Houby. Anebo plíseň. Skutečně, bílé mapy na stěnách byly nepochybně plísní, možná sestrou té ušlechtilé, která prorůstala sýry, jimž tatínek zasvětil život. Tady by mohla být dozrávárna anebo vinný sklep, napadlo ho. V dálce spatřil trojdílný obdélník světla. Dveře...

    Tak chlapče, povídá mladá policistka. Teď nám řekni, kams to vlastně šel. Do školy, povídá Jeník. S tím košem? No s košem, já jsem hledal naši školu. Abych ten koš mohl vrátit. A co v tom koši bylo? Papíry a tak. Psaníčka. A ohryzky. Opravdu? - povídá policistka. No já jsem se tam moc nedíval, ale myslím, že asi ano... Já bych chtěl jít domů, maminka má určitě strach... No, to si počkáš, řekl policista.

    Mezitím maminka zaběhla k sousedce, která měla telefon. Můžu si zavolat? Ale ať to netrvá dlouho, víte kolik to stojí, povídá sousedka. Jeník se nám ztratil, řekla maminka. Aspoň – ještě nepřišel ze školy. A už je skoro sedm... To víte, kluci, řekla sousedka. Kdoví kde lumpačí. Převracejí popelnice a čmárají po zdi. Náš Jeník takový není, namítla maminka. No, možná ne, připustila sousedka. Ale to víte, do dětí nikdy nevidíte. Maminka zavolala sestře. Jeník tam nebyl. Můžu ještě? zeptala se. Sousedka mávla rukou. Maminka zavolala bratrovi, ale ani tam se Jeník neukázal. Tak už nevím. Zbývají jen nemocnice, povzdechla si. S tím ještě počkejte, řekla sousedka. Počkejte na manžela. Šel ho hledat, ne? Sousedka věděla všechno. Maminka poděkovala, dala sousedce 20 haléřů a šla domů.

    Tatínek mezitím uvažoval. Má se vrátit a čekat? Nebo se vydat na policii? Nebo obvolávat nemocnice? Myšlenky mu létaly hlavou. Nebyl jsem na toho kluka moc přísný? Vzpomněl si, jak mu nedávno vytkl, že ztratil kecku.. Pravda, nebyla už nová, ale nemůžou přece kupovat pořád další a další. Možná to byla ta, co se povalovala ve třídě, napadlo ho.. Jeník ho taky rušil v práci. Tatínek rýsoval zrovna ozubený převod mísicího stroje a na výpočet ozubení je potřeba pořádného soustředění. Jeníka tehdy plácl přes hlavu. Jeník měl potom takový podivný pohled... jestli si něco neudělal... a tatínek si sedl na lavičku. Dole pod ním hučelo město. Z nádraží bouchaly vagony a kdesi v zahradě zaštěkal pes. Už se všude svítilo. Náhle se za ním ozval přísný hlas: Co tu bloumáte? Hledám synka, povídá tatínek. A nehledáte náhodou koš? tázal se hlas. No, koš taky, připustil tatínek. Policista vyňal z brašny radiový přístroj a někam volal. Záhy se ozvaly se sirény. Z auta vyrazil vysoký policista. Půjdete s námi, řekl. Jiný policista otevřel tatínkovi dveře. Pozor na hlavu, řekl ještě a popostrčil ho do auta.

    Tak se potkali. Jeník vyskočil z lavice, když tatínka uviděl. Tatínek rozpažil. Počkat, počkat zvolal policista za stolem. Sednout! Jeník se posadil. Proč ne, pomyslel si. Hlavně když vidí tatínka. Teď už se nemůže nic stát. Mohl bych zavolat domů, otázal se tatínek. Proč ne, řekla mladá policistka a podala mu telefon. Maminka štěstím skoro plakala Pojďte honem, rajská už je na stole, pletla se... Janinka ji zatahala za rukáv, mami dej mi telefon... Maminka jí podala sluchátko. Jeníku, co ten koš, optala se. Zanesls ho do školy? Víš přece jak je to důležité...

    Do služebny vstoupil vysoký důstojník. S ním dva pánové v civilu. Nesli koš. Byl prázdný. Tak milý pane tatínku, řekli, teď půjdete s námi. A vašeho synka si taky necháme. Vy se ovšem hned tak nevrátíte. Bombu jsme zneškodnili.

CHUAN L.