Přijď království tvé

16.09.2017 10:40

    Po prašné silnici, zpevněné uválcovaným štěrkem, i po okolních loukách a polích, se od východu směrem k nám, k našemu městečku, pomalu, za občasných poryvů jarních větrů, valila motorizovaná kolona. Jak jsem se později od některého znalejšího dozvěděl, snad o síle pluku. A také množství koňských povozů a pěšáků i v zelenavých mundúrech jsoucích žen, kteří ji provázeli. Nad hlavami jim soustavně kroužilo několik letadel, možná stíhaček, šturmoviků či lavoček, nevyznal jsem se v tom. Mělo to jenom jednu vrtuli na špici a křídla každého z nich byla na spodních plochách i na bocích trupu označená rudými pěticípými hvězdami. Že by nějací průzkumníci? Let letadel byl nasměrováván zdola, ze země jakýmsi zvlášť označeným regulovčíkem. Ten se zdržoval v předvoji pohybujícího se útvaru a čas od času vystřelil signální pistolí oranžovou světlici, aby tak označil čelo toho nepravidelného, vítězícího vojska. Prý Bratislavsko-brněnská operace, jak tomu později učeně říkali, se tu nejspíš přelévala i přes jih Moravy.

    Už několik dní nebylo na školu ani pomyšlení, pan ředitel Procházka pustil všechny třídy domů. Ani svou kamarádku Hanku jsem proto už delší dobu neviděl. A tak jsem moh to hemžení konce války dobře sledovat. Po dřevěných schodech jsem vybíhal na půdu, do valbového krovu starého zámku, a jen co jsem zaujal místo na jednom z vyvýšených tesaných trámů, viděl jsem otevřeným vikýřovým okénkem do dálky, na to naftově kouřící hemžení aut a tanků a z té výšky i na pohyb zmenšených lidiček v neurčitě zelených mundúrech. Všechna ta skrumáž Rudých se pomalu přibližovala. V jednom momentě ale odkudsi znenáhla zahvízdala kulka. Popravdě, neslyšel jsem ji, spíš jsem ji jenom tušil. A dosud v čele celého toho útvaru jedoucí regulovčík, který ještě stačil vypálit k mračnému nebi světlici, se skácel k zemi. To jsem v té chvilce dohlédnul starým dalekohledem, tajně před nějakou půlhodinkou vypůjčeným z úkrytu otcovy skříně, stojící v koutě našeho bytu. Na malém náměstíčku před zámkem se sešla velká spousta sousedů i lidí z nedalekých vesnic. V tom davu byla dobře viditelná i hlava jaksi křehké postavy, mé rusovlasé maminky, která si odběhla od přípravy oběda z přízemí jen tak v zástěře. A také sem tam kmitající se placatá čepice na hlavě mého táty. Ti dva mi naplňovali moje dětství, oba byli hodní a chápající, o oba jsem se mohl v životních nejistotách svého mládí docela dobře opřít. I když otec byl trochu tvrdší, tak jak to ostatně u chlapů bývá. Dav většinou mezi sebou radostně halasil a někteří na uvítanou chystali i větvičky, narychlo narvané z rozkvetlých keřů šeříku, či jak se tu v kraji říkalo bezu, v nedaleké zámecké zahradě.

    Bylo časné dopoledne osmého května, čtyřicátého pátého a nad námi pochmurné, oblačné nebe. Kdo z našich by se v těch vypjatých chvílích, v samém nitru své duše neradoval z toho, že už bude konečně konec. Konec armády, která teď ve vojenských tvarech už ožebračena, zoufale ustupovala a prchala k západu, k Budějicím, k Američanům, konec toho slavného Wehrmachtu. A také dalších, jejich Geheime Staatspolizei, teda Gestapa. Konec zákazu poslouchání londýnského BBC, konec toho ministátečku, toho podělaného Protektorátu Böhmen und Mähren. I konec toho slídění po sousedech, zda někdo nedej bože neřekl něco protistátního, protiněmeckého. A také konec mnoha místních Němčourů, horlivě zvedajících pravici a zdravících přitom s fanatickým výrazem v tváři Heil Hitler. O tom všem jsme si dosud mohli jenom v tajnosti povídat s kamarády při posezení v nedalekém hliníku, poblíž řeky. Tu jsme se v neděli k večeru už teď na jaře scházívali, protože válka byla pro Němce, jak jsme už i my mladí viděli, jasně v prdeli. Ale rodiče bývali přede mnou v řeči dost opatrní, abych třeba v posledních dnech ve škole něco nechtě nevykecal.

    Celý ten shluk, to velké množství vojska i techniky se od východu konečně blížilo na dohled, dole před zámek. Zapřený o dolní, kamenný rám vikýře, měl jsem teď všechny skoro jako na dlani. K velkému množství našich přibyly na náměstíčku a v okolí i ušpiněné seprané žlutozelené mundúry několika desítek Rusů s frajersky posazenými lodičkami na hlavách, či v přilbách. Přibylo i jejich jadrné pokřikování, třeba to zjevně jejich velícího, když zprdával své podřízené velitelskými pokyny, jak jsem je slyšel až k sobě nahoru, „kak eto vazmožno, vy duraky, vy v pizdu iditě, kto eto sdělal“ či pro okolo stojící našince, sedláky z okolí, „zdrávstvujtě ribjáta, davaj papiť.“ Za častého štěkotu místních voříšků přibylo i pokřikování našich, kteří častovali přišedší dlouho utajovanou samohonkou „na zdarově, na zdraví“. Někteří z Rusů v těch chvílích vzácného zastavení k odpočinku začali – po dlouhém pochodu plném bojů, či jenom drobných šarvátek – předvádět své taneční umění. V tom davu teď venkovani utvořili kolo a na uprázdněné ploše začali vojáci tančit, co tančit, ale za zvuku malé garmošky v podřepu předváděli kozáčka! A několik jich rovnou začalo zpívat pro ně jistě dobře známou písničku, začínala slovy kdě eta ulica... Píseň mě zaujala, ale zachytil jsem jenom několik počátečních slov: Kdě eta ulica, kdě etot dom, kdě eta děvočka, što já ljubljom, ej rozkoša ty moja... dál už jsem těm slovům neporozuměl. Bylo to ale moc melodické, právě tak jsem si ty Rusy vlastně představoval, velmi se mi ta melodie i tanec líbily. To jsem teda ještě neviděl, to přece byli tanečníci machři, to by z našich těžko kdo dokázal. Nakonec se okolo nich v kole rozparádilo, pod vedením mladé Rusky, takového ještě děvčátka ve vojenském, ze samé radosti i několik našich mladých ženských. Prožíval jsem ve své podkrovní pozorovatelně jedinečnost těch chvil, které, jak jsem si tehdy, pitomec myslel, budu jako vzácnost nosit v hlavě nejspíš až do smrti. Velký hluk, ba rachot teď, po příjezdu celé kolony aut, povozů i tanků s otevřenými průzory před zámek, ještě zesílil. Lidi se museli vzájemně překřikovat, vedle češtiny tu zněla i jiná mluva, nejspíš hlasitá ruština, a možná i něco neslovanského. Takoví už chlapi přišlí s frontou nejspíš byli, byli zvyklí mluvit na sebe pěkně důrazně, aby se v tom kraválu ze spuštěných motorů aut a Té třicet čtyřek, při rachotu kovových pásů, narážejících na kamennou dlažbu, vůbec slyšeli. A k tomu tu ještě, jak už jsem se zmiňoval, nad hlavami všech hlučely motory několika letadel, která stíhala ty k západu ustupující.

    Ze zamyšlení a z toho všeobecného jásotu a spousty radosti těch dole mě ale brzo vytrhla pořádná rána. Ten úder přišel někde zpoza zámku a než jsem si pořádně stačil uvědomit, co to vlastně bylo, bouchla na nedaleké zámecké zahradě opět další těžká šlupka. Fí! To už jsem ale ze svého stanoviště viděl, jak se při dopadu na záhony do výšky rozstříkla černozem a jak se při výbuchu vytvořil v zemi hluboký kráter. Bomba. Bože! Síla hluku a tlaková vlna obou těch výbuchů se přenesla na zámek, až se stará skla v oknech otřásala a vypadávala. I já jsem ten výbuch pocítil v záchvěvu celého starého krovu. Kruci, tvrdý šok, zděsil jsem se a při té mocné ráně se rovnou nechtě počural. Tak silné výbuchy jsem zažil a zaslechl za celou válku vlastně prvně. Obě letadla, jen co si odlehčila, při řevu svých motorů ve stoupání, postupně zakroužila nad zámkem, zamávala křídly a vystřelila k západu. Po malé chvilce jsem uslyšel hromovou ozvěnu, vracející se z nedalekých lesů. Naštěstí to neshodili přímo na zámek!, to by byl pěkný mazec.

    Krátce nato, než jsem tu bleskovou myšlenku stačil vůbec domyslet, otřásla zámkem další třeskutá rána, která se ale s prvníma dvěma nedala nijak srovnávat. Tentokrát to vypadalo, jako by bomba padla přímo na některé ze čtyř křídel zámku. Naštěstí nepadla.  Že by naštěstí? V další vteřině jsem pochopil, že ji shodili na náměstíčko rovnou před zámek. Tam, kde teď byli docela všichni. Výbuch ohlušil úplně všechno, i hukot motorů tanků se zastavil, potom nastalo naprosto krátké, opravdu krátké, výmluvné ticho. Řvoucí vibrace toho letadla, které shodilo, se mísily s kraválem z výbuchu svržené bomby.

    Dá se vůbec popsat, co v rychlém sledu těch chvil následovalo? Dá se vůbec na čtvrtce papíru v krátkosti sdělit, co se v tom zlomku času při šíleném pádu a výbuchu vlastně stalo? Jak bomba opět vyrvala mělký kráter, jak do velké výšky vystříkla pod náměstím uvolněná zemina a jak se ta v hroudách či hrudkách a v kamení dostala na střechu i do mé pozorovatelny, až mi to přidusilo dech, jak všechno v okolí zahalil štiplavý dým, jak se úlomky kovového obalu bomby – ty šplitry – rozletěly do shromážděných lidí? Jak po tom krátkém tichu, které následovalo po dopadu, nastal nelidský řev celého davu. Teda těch, kteří ještě žili, byli při vědomí a přitom byli nějak zasaženi, neslyšící, s proraženými ušními bubínky. Či těch, kteří, sami vyvázli, viděli třeba svého souseda k nepoznání skalpovaného, se zakrvavenou hlavou a utrženýma ušima, či naši známou, paní Stárkovou – ta se tu ještě před chvilkou hlasitě chechtala – s utrženýma rukama. Jak bolestně a z posledních sil ržáli či spíš hýkali zasažení vojenští bělouši! Všude teklo plno krve z roztrhaných lidských těl těch, kteří se ještě před několika vteřinami vesele bavili a žertovali.

    Tak někdy nečekaně a bleskurychle přichází neúprosná smrt. To všechno mi ale docházelo až později, až jsem byl s to profrčet z druhého patra po dvou a dvou dřevěných schodech dolů. Byl jsem moc mladý a vlastně malý na to, abych směl, abych mohl ve chvilce vidět takovou hrůzu, takový masakr, který se snad nemohl rovnat ani mnoha zážitkům z fronty. Třeba těch mnoho lidí, kteří tam najednou, už jenom podivně pokrouceni, s rozervanými břichy a vyhřezlými střevy, či vůbec s roztrhanými údy, roztříštěnými hlavami a nerozpoznatelní, mrtví leželi. Lidi, ti ještě živí, ti třeba jen lehce ranění, se po sobě s neskutečným údivem, který se mísil s bolestným vztekem, po sobě ohlíželi, cože se to vlastně stalo. Jaký ďas to vlastně v jedné chvilce klidně zabil ty desítky svých vlastních. Moh jsem i vidět, jak jakési cáry čehosi visely z vychýlených, orvaných okolních ovocných stromů, chystajících se právě ke květu.

    Běžel jsem dolů úprkem, přeskakoval schody. Nechtěl jsem vidět ten obrovitý mnohametrový kráter, tu strašlivou hromadu rozervaných lidských těl, chtěl jsem vidět jen svoje blízké, maminku a svého tátu. Stanul jsem ve vyvrácených dubových vratech našeho zámku a přitom jsem do úplného zblbnutí řval jako pominutý tatí, tatí, mamí, mamí, mamí. V tom nově panujícím řevu celého raněného davu jsem ale neslyšel žádnou odpověď. Ostatně sám jsem zesláblým hlasem brečel jako srab. I když jsem si myslel, že řvu, nemoh mě opravdu nikdo slyšet, jenom jsem sípal, můj hlas mi zasychal v hrdle. A teď mě v té vřavě do očí praštilo to nejhorší, co jsem si ani neuměl představit, to, co jsem vůbec najít nechtěl. Poblíž okraje kráteru leželo cosi, co mi ho připomínalo. Dostal jsem se blíže a uviděl jeho teď už rozervaný starý kabát, který nosíval na práci po zámku a krví potřísněné, nehybné odhalené tělo, čepice nebyla. Dotknul jsem se jeho vlasů, už nebylo pochyb. Tati. Když jsem se trochu zvrávoral a zase se mi jakž takž vrátily síly, snažil jsem se podívat kolem, zda někde poblíž neuvidím ležet rusé vlasy mé maminky. Moc jsem se ale nerozhlížel. Z toho neskutečného marasmu, z toho šíleného šoku, s nímž se nedá naprosto nic srovnávat, se mi dělalo špatně, zvedal se mi žaludek. Odpotácel jsem se a zády k vratům začal zvracet. A právě v té chvíli jsem, opřenou o barokní kamenný portál, přes oči plné prachu a slz, objevil ve vratech stojící mi tolik známou postavu. Její hlavu lemovala koruna do copů spletených a zavinutých rusých vlasů. Máma. Rozeběhl jsem se k ní a vrazil svou rozcuchanou, ušmudlanou, ubrečenou palici mezi její ňadra. Vší silou mě celého objala a přitiskla k sobě.

    Mamí. Jejíčku! Jak mi po chvíli řekla, v tom momentě, kdy bomba spadla, odběhla, a právě v kuchyni u plotny dokončovala vaření dobrého oběda, ve velkém hrnci polévku se zeleninou a s nudlemi z čerstvě zabité slepice a v kastrolu slavnostní svíčkovou. Na oběd jsme se už všichni tři těšili. Ani jsem nechtěl, aby ho viděla. Ani já ho nechtěl znovu vidět. Chtěl jsem si ho zapamatovat takového, jak jsem ho znal od mala, jak jsem ho vídal každodenně. Laskavého, usměvavého a při dobré náladě při samém vtipkování s maminkou, se mnou i s těmi, které potkával.

    Sousedé si své příbuzné a známé mrtvé, či části jejich těl, pokud je vůbec po nějaké době dohledali, pomalu postupně rozebírali a na trakařích, na nichž se většinou z pole vozívala pro dobytek tráva, je odváželi. Rozváželi je do nedalekých statků, na dosud chladné mlaty tamních stodol. Krátce na to stolaři z městečka i z okolních vesnic začali jako o závod plnit ve svých stolárnách zvláštní zakázky – z hoblovaných coulek vyráběli množství obyčejných, většinou nenatřených rakví různých velikostí. A také najatí chlapi, kopáči, začali v následujícím dni na obou hřbitovech kopat hluboké hrobové jámy. Městečko tak svými mohutnými, šedavými křídly ve chvíli zastínil anděl smrti.

    Za dva dny nato se v místním románském kostelíku, s klenbou prosycenou kořennou vůni kadidla, konala latinsky zpívaná zádušní mše s mnoha ministranty v černých komžích a bílých svrchních rochetách. Slavnost byla přímo narvána, rozloučit se přišli příbuzní i lidi ze vzdálenějších obcí. Otevřenými dveřmi kostela se do širokého okolí ozýval slavnostní zpěv kostelního sboru Te Deum laudamus, a nakonec i Gloria in exelsis Deo. Po mši následoval na hřbitovech pohřeb té více než stovky mrtvých, které zčásti ukládali do hromadných hrobů. O pomíjivosti a často i bolestné krátkosti lidského života, a zvláště o nynějším nekončícím válečném utrpení v něm, i na téma Přijď království tvé, adveniat regnum tuum, promluvil na malé vyvýšenině v dojemném kázání poměrně mladý kněz v prostém černém ornátu. Děkan z nedalekého většího města. Nad hroby a nad mnoha smutečními hosty se z rozkvetlých okolních keřů vznášelo sladké aróma šeříku, a zatímco žestě desítky zdejších hudebníků hrály táhlou smuteční muziku, kosi tu nad nimi vesele poletovali. Requiscat in pacem.

    Rovněž z nedalekého většího města přivolaný muž středních let, pravoslavný kněz, potom sloužil za Rudé dlouhý obřad s kázáním, panychidu, Kyrie eleison, Christe eleison. Na hřbitůvku byli pohřbeni místní, a do země dalšího hřbitova, evangelického, za výstřelů slavnostních salv ze samopalů, Gospodine pomiluj ny, Jezukriste pomiluj ny, i mnozí pravoslavní Rusové.

    Teď už jsem se musel o svoji rusovlásku starat jenom já sám. A tak jsem ji, spolu se sousedkami, svou dětskou silou držel dále od jámy. Rakev s mým tatínkem byla za jejího neutuchajícího kvílivého pláče spuštěna do čerstvě vykopaného hrobu, do něhož naši už před několika málo lety pohřbili zase jeho maminku.

    Tak, vlastně s velkou slávou, jsme přivítali jaro v pětačtyřicátém.

FRANTIŠEK VÍCHA