Jatka, tata a já

    1/ V létě jsem se octl po mnoha letech v areálu už zrušených brněnských jatek. Z asfaltu sálalo vlhké teplo, které vyvolávalo vzpomínku na léta dávno minulá.

    Otec byl řezník. Sem na Masnou burzu jsem s ním chodíval v pěti šesti letech na jolku s Dědou Mrázem. A odtud jsem později jezdil na letní pionýrský tábor do zotavovny ROH na Malou Morávku… A na tohle místo jsem se opět navracel a těšil se na rodiče – byla to vlastně naše první delší odloučení.

    Po téměř šedesáti letech jsem tedy znovu stál na ulici, která se jmenuje Na porážce a prohlížel si známé průčelí hlavní budovy, chátrající a rozlehlé trakty, dnes zející prázdnotou. Ano, tady, uvědomil jsem si s lehkým zatrnutím, to v červencovém vedru vždy čpělo krví a vnitřnostmi. A tady byla výhybka vlečky, která teď zarůstá travou. Tudy, napadlo mě, se přece musely přepravovat denně stovky, ba tisíce prasat a zpátky večer musely jezdit soupravy s tunami čerstvého zboží… Jak to, že jsem si to tehdy nepřipouštěl? divil jsem se. Proč jsem ani později o těchto věcech nepřemýšlel? Copak jsem nebyl schopen přijmout samozřejmou pravdu?

    2/ A protože tyto myšlenky mě neopouštěly ani po návratu domů, a musel jsem se jimi zaobírat i v další dny, navštívil jsem Mahenovu knihovnu a vypůjčil si Džungli. Román Uptona Sinclaira o chicagských jatkách.

    A našel jsem následující úryvek:

    A pak přišla porážka. Velká místnost, do které prasata na konci své pouti dospěla… Řezníci brali řetěz za řetězem, uvazovali vždy nejbližší prase za nejbližší nohu a druhý konec řetězu zaklesli do jednoho z kruhů na kole. A jak se kolo točilo, podtrhávalo praseti náhle nohy a vynášelo je do výšky. V témž okamžiku se zařízlo do ucha děsivé pištění … Na nejvyšším bodě bylo prase přesunuto na kladku a mezitím kolo vyneslo další a pak ještě další až se jich za nohu houpala dvojitá řada a každé zběsile kvičelo. Byl to příšerný řev. Bylo slyšet kvikot vysoký i hluboký, chrochtání i úpěnlivé kvílení. Muži pracující v místnosti, ke všemu tomu nevšímaví, si hleděli svého díla. Jedno po druhém chytali prasata a jednomu po druhém rychlým vpichem prořezávali hrdlo. Dlouhá již visela šňůra prasat, jejich kvikot a životní síla slábly až konečně každé se špláchnutím zmizelo v obrovské kádi vřící vody. Všechno běželo hladce a systematicky. Byla to strojová výroba vepřového. A přece se člověk nemohl ubránit, aby na ta prasata nemyslil. Byla tak nevinná, přišla tak úžasně důvěřivě, a byla ve svých protestech tak přímo lidská. Bylo to jako nějaký strašlivý zločin páchaný v hluboké žalářní kobce, zcela nepozorovaný a nepovšimnutý. Nebylo možno tam stát a dívat se na to, aby na člověka nešlo filosofování, aby si nezačal pohrávat s příměry a neslyšel kvikot všech prasat světa. Je přípustno věřit, že nikde nemají prasata své nebe, kde docházejí odplaty za všechno své utrpení? Důvěřivé a silné zvíře si žilo po svém a hledělo si svého a celou dobu se přitom nad ním vznášel černý stín a strašlivý osud. A teď se na něj nečekaně a střemhlav vrhl a uchvátil je za nohu a naložil s ním po své kruté vůli. Nic na jeho protesty nedal a podřízl mu hrdlo a díval se, až vydechne naposledy. Má člověk věřit, že prasata opravdu nemají nikde nějakého Boha, kterému je tento prasečí jedinec drahý, pro kterého ten prasečí kvikot a muka něco znamenají?

    Tolik Upton Sinclair.

    Drásavý popis. Nevím sice, jak usmrcovali v padesátých letech na brněnských jatkách, ale o moc humánnější zřejmě nebyli…

    Jak si vlastně vysvětlit masakr zvířat, jak ho ospravedlnit?

    Že by trpící zvíře bylo nějakým způsobem přidruženo k utrpení Krista, jak píše Jean Guitton? Utrpení nevinných, nám podobných tvorů, je velké téma samo o sobě…

    Ale přejdu k otci…

    Jak to bral?

    Vlastně vůbec nevím.

    Mluvil někdy o porážení?

    Vybavuji si teď, že jednou, možná dvakrát při nedělním obědě pravil: Příští týden budu na porážce.

    Hmm, pozvedla oči od bílého ubrusu maminka, ale tata už jedl netečně dál.

    Možná tehdy? Něco takového to mohlo znamenat…

    Sinclair píše, že bezpečně poznáme vykosťovače. Stačí se řezníkovi podívat na ruce.

    Má pravdu. Otcova levá ruka byla plná hrbolů a jizev, měl na ní výrazně poškozenou chrupavku.

    To proto, říká Sinclair, že ruka je kluzká, smeká se, když zajedete s nožem na kost, smekne se vám ruka na čepel. Anebo zajedete do druhé ruky.

    Otec jako vykosťovač začínal, pak byl na porážce. Dělal i bourače masa – nasekával maso z půlek – a pak dlouho dělal važiče. Tedy vážil dobytek na obrovské váze.

    Jeho nástroje po něm zůstaly: ocílky, sekáče, nože. Každého, kdo přišel na návštěvu, zaujaly nože s tenkou čepelí. Ty jsou právě vykosťovací.

    3/ Soused mi nedávno řekl uznale: Váš otec, to byl tvrdej chlap. Řezník. Ten věděl, co je život.

    Nuže o něm:

    Můj otec Antonín Hošťálek se narodil ještě za Rakouska v Lipové v rodině sedláka. Pocházel ze sedmi dětí. Dva bratři byli nevlastní. Matka umřela nedlouho po jeho narození. S macechou si nerozuměl a z rodného gruntu ve čtrnácti odešel.

    Aby získal něco peněz, živil se různými pomocnými pracemi. Pak ho vzal do učení řezník v Holešově.

    Když se vyučil, vydal se na cestu do neznáma.

    Za těch časů to nebylo nic neobvyklého. Jako mnoho mladých mužů odešel do světa na zkušenou. Přihlásil se dobrovolně i na práci do Reichu a strávil tam čtyři roky…

    Když válka skončila, usadil se v Brně. Našel si zde pěknou o osm let mladší dívku z proletářského prostředí… V osmačtyřicátém si ji vzal.

    Byl v podstatě domácký typ. Šetřivý, ale skromný – od života moc nepotřeboval.
Přál si však následníka a manželství mu ho dalo.

    My dva jsme si bohužel příliš nerozuměli.

    Je pravdou, že svoje názory mně nevnucoval. Pamatuji se, že mi jen často opakoval: Uč se, ať nedopadneš jako já. Ať nemusíš dřít jako já. A to, že jsem nemusel fyzicky dřít, bylo jedno z mála, co se mu v mém případě splnilo. Otec mi pak vlastně už nic neříkal. Pochopil, že málo zmůže, že se mu narodilo cosi, co je mimo jeho výchovný vliv…

    Práce ho, jako většinu jatečních dělníků, ztrhala. Už ve středním věku měl vážné problémy s páteří.

    Zdravotní obtíže zvládal s tichou zarputilostí.

    Zarputilost měl asi zabudovánu přímo v genetickém kódu.

    Zarputilost je také zřejmě jediná kladná vlastnost, co mám z otce.

    Nemám jeho zemitost.

    Nemám jeho celost.

    Nemám jeho vnitřní klid.

    Zajímalo by mě, jestli jeho pohled na svět někdy zabarvila úzkost.

    Netroufnu si říct.

    Trpěl někdy v depresích? Spíše ne…

    V mé paměti je i po letech uchována otcova vůně.

    Byl po celý život cítit nasládlým pachem masa. Byl to otcův odér.

    Když si jej vybavím z poslední doby, tak ve stáří prokazoval bezbřehou trpělivost. Ovšem přišla až s věkem.

    Po smrti matky jsem chtěl zprostředkovat setkání s jeho vlastní sestrou. Všechno jsme naplánovali, ale když jsem mu oznámil, že by se měli sejít v Lipové, odmítl: Tam ne Tondo, tam ne!

    Cítil stále křivdu.

    Možná bych měl říct, že nevlastní bratry, otce a macechu už neviděl. Nikdy o nich nemluvil. Kontaktovali ho? Nevím. Mám za to, že ne… Na papírek, který jsem našel po jeho smrti, si napsal: datum – zemřel bratr Staňa, datum – zemřel bratr Karel.

    Když odešli rodiče, odkryl se ve mně netušený vnitřní rozměr, z nevědomí vyplavalo mnoho vzpomínek a já rázem zestárl o dvacet let. Dřív jsem nehleděl zpět, a proto mi nezbylo, než se s minulostí překotně vyrovnávat.

    Dnes už minulost nechávám na pokoji… Tohle je výjimka. Proč? Ani nevím. Možná proto, že s otcem, jak říká Carl Gustav Jung, nejsme nikdy hotovi.

    Jung, když se zapomněl v debatě s nějakým farářem a jeho asistentka ho kárala, že už zase diskutuje se svým otcem, pravil: Je mi teprve 78 a věci s otcem se nedají vyřešit. S věkem se stanou naopak něčím víc.

ANTONÍN HOŠŤÁLEK