Du, Vater unser

12.11.2017 18:10

    Lokomotiva, plná plujících zlatavých jisker, táhla vlak, uhánějící krajinou ze západu na východ. Naštěstí pro cestující bylo možno sehnat aspoň několik vagonů, tak zvaných dřeváků, s dřevěnými sedadly a dřevěným obložením uvnitř. A tak to nemusely být přímo dobytčáky s provizorně tu umístěnými lavicemi pro transport těch dvou set šedesáti Němců, kteří se v krátké době opět stěhovali. Před nějakým měsícem před postupující frontou z východu, ze Slovenského štátu na západ, a teď, po konci bojů, opět směrem opačným, ze západu na východ. Všichni se už těšili na své domovy v několika městečkách pod Tatrami, byť za tu dobu, co tam nebyli, byly možná jejich domy docela poškozené, možná pobourané, a tak bude nutné je postupně opravovat.

    Herman a Matilde, vedoucí dvojice té velké stěhovavé grupy, měla celkem do detailu všechno promyšlené a zorganizované – vlak s sebou vezl i docela velké zásoby jídla na cestu a pro první čas po příjezdu. Bůhví, jak to doma s jídlem ještě bude. Za okny vagonů ubíhala krajina s lesíky a poli, s malými městečky a nádražními budovami se semafory. Všichni se těšili, že pokud půjde všechno tak dobře jako dosud, že možná budou někdy nad ránem skoro doma. Nebylo to sice jisté, koleje mohly být někde poškozeny partyzány a tak by se vlak musel pohybovat jenom pomalu, či dokonce hlavní trať objíždět. Byli sice v tom odpoledním vedru trochu namačkáni, staří i mladí, muži i ženy, rodiny i jednotlivci, i rozložitá máma kojící půlroční dítě. Nahoře na zavazadlových nosičích otlučené kufry, batohy či jenom ošatky, ale jaksi jim to při tom očekávání brzkého návratu do vlastních domovů vůbec nevadilo. Byl konec války, konečně mír, takže se na nějaké to nepohodlí moc hledět ani nemohlo. Všechny vozy uvolněně halasily německým nářečím zpod Tater a z některých úst, zejména mladých, se ozýval občasný zpěv veselých i lyrických krajových písniček. Starší sousedé dumali zejména o tom, že pro ně konečně ten blázinec končí, že zase bude možné myslet na obyčejné věci, na práci v dílně a ve fabrice, na sousedy, na školu, kterou budou muset stěhující se děti navštěvovat, na to že začnou hospodařit na svých políčkách, aby se rodiny uživily, na to, aby se opravily, či aspoň zařídily jejich baráky a vlastně i budovy venkovských škol.

    Herman se s Matilde seznámil před několika měsíci, při cestě Němců vlakem na západ. Oba byli z odlehlých městeček, z Turčianského Svätého Martina a z Liptovského Svätého Mikuláše, donedávna tak o sobě vůbec nevěděli. Stalo se, že když Herman procházel vagony, aby se tak trochu obeznámil se svými krajany, jedoucími tehdy s obavami, co je čeká, do Sudet, uviděl ji. Měla pěknou, milou a jemnou tvář, z níž vyzařoval jakýsi přirozený sex-appeal i inteligence. Tvář rozhodně ne takovou, o níž bychom mohli říct, že je germánská. Neskutečné! Herman tuto na první pohled velmi přitažlivou ženu oslovil. Začali si povídat a brzy oba zjistili, že mají podobné názory na život, na lidi, na kraj pod Tatrami. Matilde měla na tehdejší dobu pro ženy málo obvyklé vzdělání. Byla už po maturitě (Abitur), během v okolí zuřící války absolvovala gymnázium v Turčianském Svätém Mikuláši. Zdálo se mu, že by to mohla být dívka, žena, jakou si ve své představivosti skoro vybájil. Ta by s ním přece mohla žít, nejspíš po celý život.

    A tak tu teď seděli vedle sebe a vlak opět plnou parou uháněl šššš... šššš... šššš... šššš... zpátky k jejich domovům, na východě. Do míst, kde jejich předkové žili už po několik staletí, kde se mluvilo německy, maďarsky i slovensky. Při pohledu z pootevřených oken, za nimiž prudce žhnulo odpolední červnové slunce, si mohli povšimnout, že projíždějí oblastmi zaplněnými zrajícím obilím, zeleninou i chmelovými štoky, které se po všech těch událostech ještě zachovaly a budou teprve na podzim sklízeny. Se svým vlakem vjížděla skupina právě do jakési malé stanice s oprýskanou přízemní staniční budovou, která stála na okraji velkého rozřaďovacího nádraží. Staniční nápis hlásal, že se ocitli v místě zvaném Domoradice. Celé nádraží bylo plné všelijakých souběžných i křižujících se kolejí, na nichž se pohybovaly další přetahované dlouhé nákladní vagony. Jejich vlak, řízený českým strojvůdcem, se po výrazném houkání, upouštění páry a brzdění, se skřípěním zastavil. Lidi stahovali okna, vykukovali ven a přitom tu do okolí zazníval halasný německý hovor:

    - Wo sind wir, Herman?

    - Ich weiss nicht, aber noch in Mähren. In Ruhe, wir werden vielleicht in einer Weile weiter fahren.

    Asi sto padesát metrů odtud, na sousední koleji, se zhruba před hodinou z trochu jiného směru zastavil další, ještě trochu delší vlak. Z něho i okolo něho se ozývala převážně slovenština ale i čeština a sporadicky také ukrajinština či na první poslech těžko rozlišitelná rusínština, a právě tu doznívala poslední slova písně „razcvetaly jabloni i gruši...,“ podbarvená na pozadí garmoškou. Podle stejnokrojů vojáků, potulujících se v okolí vlaku, šlo patrně o prapor příslušníků 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu, kteří se vraceli na Slovensko přímo z vojenské přehlídky v Praze. Co se děje, to se měl Herman a Matilde a všichni v německém vlaku dozvědět krátce nato. Vojáci, sotva uslyšeli z nedaleko stojících vagonů němčinu, začali hlasitě znechuceně vykřikovat: co je to tu kurva za spolek? My mysleli, že už je nepotkáme, že už jsme je všechny postříleli a oni se nám tu serou přímo pod nosem! Do piči! Nejagilnější byl v tomto směru jakýsi poručík Pakár, který celému tomu osazenstvu vlaku velel. Ten, když spolu s četařem Kyškou zjistil, jak se věci mají, nepotřeboval se dlouho rozmýšlet, sebral početnou skupinu vojáků – praporčík jim k jejich špaginům vydal bubnové zásobníky naládované náboji a všichni spěchali do nejbližší vesnice. Její jméno nesla i stanice. Rázně, bez zbytečného klepání, vtrhli do kanceláře, kde i přes pokročilé odpoledne našli předsedu nově ustaveného Národního výboru v Domoradicích. Čest, a poručík mu důrazně přikázal:

    „Soudruhu, co nejrychleji nám seženeš potřebné množství krompáčů, lopat a rýčů a taky několik chlapů, co nám pomůžou“. Bylo by pro vesničany neodpustitelné, kdyby se tak během vypjaté půl hodiny nestalo. „Na Slovensko je pustit nemůžeme, žádný zkurvený německý domov pro ně pod Tatrama po válce už nebude!“

    Němci na stanici, muži i ženy, ale zejména dva z celé skupiny, nejstarší bělovlasí Johan a Thomas, se začínali hlasitě bouřit a dotazovat se:

    „Warum stehen wir? Wir müssen weiter in die Slowakei, nach Hause fahren!"

    „Neprichádza do úvahy, ihned sa dozvieš, kde pojdeš, ty hovädo germánské.“

    Vojáci, v čele s Pakárem, dali po návratu Němcům jednoznačný povel: všichni vystoupit. To samozřejmě ta početná německá skupina pod namířenými automaty ignorovat nemohla.

     „Alles raus – los, los, aussteigen, vystupať nádo, hybaj, hybaj“, a drž kušňu pro ty, kteří to ještě nepochopili a snažili se protestovat, tak zněl od vojáků jednoznačný příkaz. Němci, když si každý vzal s sebou nějaké to menší sousto, se pomalu, za haštěřivého štěbetání žen a křiku dětí, řadili před německým vlakem do trojstupu v domnění, že snad ti zelení budou provádět jakousi kontrolu obsahu jejich velkých zavazadel, ponechaných ve vlaku. Ale úrada několika vojáků byla tichá, Pakár, ten šílenstvím naočkovaný anděl smrti, který se u Sovětů stal členem NKVD, je stranou a potichu poučil o počátečním utajení jejich současného poslání. Vojáci skutečně vešli do vagonů s odloženými zavazadly. Další ale i na záchodcích i pod lavicemi kontrolovali, zda opravdu všichni Němci vystoupili, vystoupené vojáci spočítali, aby měli potřebnou evidenci, s níž budou muset dále pracovat.

    Po kratší chvíli hlásili velitelé rot: všechno v pořádku.

    V té době už nebylo nastoupeným co tajit. Herman a Matilde dostali ve slovenštině od poručíka jasné vysvětlení, jasný pokyn, co že se tu bude dále dít. Obklopeni vojáky s automaty se všichni Němci, alle Deutsche, vydají na pochod. Kam, to jim bude blíže určováno vojáky v čele, během pochodu. Oba dva ve chvilce se strachem tlumočili všem ostatním, co jim bylo, pokud tomu skupina ještě neporozuměla, slovensky sděleno. V celém společenství zavládlo kruté, nepopsatelné zděšení a křik:

    „Nein, nein, unmöglich. Po prvotním šoku propukli lidi v pláč. Němci teď byli nuceni směřovat kupředu většinou po skupinkách, dospívající i menší děti s rodiči, těsně a hustě obklopeni ozbrojenými fronťáky. Ti byli už nějaký ten den na cestě, takže šířili kolem sebe zatuchlý chlapský zápach, složený z potu a nepraných hader, u nás doma by se prostě řeklo, že smrděli jak capi. Spolu s celou skupinou zajatců potom přešli okresku a pokračovali východním směrem, dále po louce a alejí se vzrostlými stromy s červenajícími se třešněmi, pod nimiž začala cesta mírně stoupat. O něco výše rostl menší vinohrádek. Teď už k smrti odsouzení vězni, v něž se donedávna svobodní němečtí občané rychle proměnili, pořád žalostně vykřikovali a plakali, či ženy spíš nelidsky vyly, než plakaly:

    „Das ist nicht möglich, was haben wir getun, dass wir zum Tode so schnell verurteilt sind. Warum? Warum? Wer hat das entschieden?“ Byla to absurdní bouře lidí, kteří tak neskutečně blízko hleděli vstříc své smrti, o níž věděli, že je čeká už vlastně za rohem, smrti, která pro ně nemá jiné než právě takové konečné řešení. Nejčastěji byl slyšet pláč dětí a jejich volání mama, mama, přestože děti si v těch chvílích vlastně ani nedokázaly představit, co je zakrátko čeká. Matky se je snažily konejšit, bleibt ruhig, meine Kleinen, es wird bald Ende sein. Červnové slunce sice ještě pořád na modré obloze pěkně hřálo, pomalu ale už dojíždělo k západu, za vzdálené kopce a na východě za ně neměřitelnou náhradou nastupoval úplněk. Celý útvar Němců teď Pakár s ostatními rozdělil, i s ohledem na rodiny, na skupiny po zhruba čtyřiceti a dvakrát i třiceti osobách, mladých i starých. Tak, aby je vojáci v khaki mundurech, každou po stranách i vpředu a vzadu, mohli dobře ohlídat. Úplně vzadu, za Němci a jejich vojenskou hlídkou, šla skupina deseti chlapů, na ramenou s krumpáči, lopatami a rýči, které se předsedovi podařilo narychlo sehnat. Od vojáků teď byl slyšet pokřik s pobízením: chodtě, chodtě do piči, vy pojebaný germáni, ať už to máme za sebú... job tvoju mať. Vojáci neváhali použít do zadních i drsný šťouchanec pažbou špagina a kopanci vysokých vojenských bot, hybtě sa, kurva, hybaj. Boty, zvlášť těch malých, kteří samozřejmě nepočítali s tím, že se budou muset ubírat takovým kostrbatým terénem, se na hrbolaté, kamenité cestě často smýkaly.

    Celá přízračná skupina klopýtala za doprovodu večerního Ave, pozdravu nezrekvírovaného zvonu z nedalekého kostelíka, po polňačce plné kamení, na své poslední cestě k nebytí.

    Bila šestá. Ten prapodivný průvod pozorovalo nenápadně z dálky, z úkrytů, několik místních lidí. V jednu chvíli se k pochodujícím se štěkotem připojil pískově zbarvený toulavý pes, místní Pucik. Bez milosti třeskla rána a zvíře se s předsmrtným kňučením skutálelo do přilehlé škarpy. Němečtí civilisti s doprovodem se brzy ocitli na jakési terénní hraně, za níž následovala jenom mírně k severu, k příchodu se svažující plocha pozemku, osetá v lehkém větříku se kymácející, zlátnoucí rží. Zadní voj té velké skupiny je pomalu, pomalu docházel. Až je došli i ti zadní, ti češti chlapi s rýči, krumpáči a lopatami, rozestoupili se na celou délku a šířku budoucí jámy. Němci byli seřazeni do neuspořádaného pětistupu, který se shromáždil na vyvýšenější straně plochy, před jejich budoucím hrobem. Chlapi z českého doprovodu vyměřili plochu chystané jámy krokováním, zhruba padesát na délku a tři metry na šířku tak, aby v ní každý Němec pohodlně našel svoje místo. Na Pakárův neurvalý pokyn začali všichni vyznačenou plochu postupně vykopávat a vytěžovat. Prohnojenou, vybranou ornici a později už jenom hlínu potom házeli vždy po třech okrajích jámy. Čím hlouběji se dostávali, tím víc úsilí museli vynakládat, aby zeminu spolu s kamením na okraj vyhodili. Německá grupa, děti, ženy, mladí i staří muži, kteří se už cestou sem dovlekli jenom stěží – ty všechny nebylo možné nijak utišit – si postupně posedávali na místech, na nichž se zastavili. Skupina byla obklopena množstvím těch ozbrojených, khaki uniformovaných mladých mužů, chlapů, zvyklých z bojů na východě na smrt, která je samotné ušetřila, na mnoho zakrvácených raněných a mrtvých lidských těl, rozesetých po polích v okolí jich samotných ve chvílích, kdy tam plnou silou zuřily boje. Kdy tam páchla modročerná mlha ze spálené nafty, kdy tam pálily Té třicet čtyřky a z dálky i samohybná děla, v pravidelných dávkách rachotily maximy, samopaly a minomety a halasně sykaly Stalinovy varhany.

    Herman a Matilde se tlačili do zadní řady, aby se tak do jámy dostali mezi posledními. Opírali se o sebe s rukama ovinutýma okolo pasu toho druhého a snažili se, pokud to vůbec v těch chvílích bylo možné, své spoluobčany těšit a konejšit. Tlumeně vzpomínali na dobu, v niž byli všichni šťastně pospolu, na dobu, ve které se jim dařilo překonávat útrapy obtížného stěhování a zvykání si na nový domov v Sudetech, na novou práci, kterou tam mohli či spíše byli nuceni ve prospěch Říše ve fabrice a na poli vykonávat. Vzpomínali na několik málo svých sousedů pod Tatrami, kteří se z nějakých důvodů nemuseli stěhovat, snažili se vzpomínat na všechno to hezké, co je dosud v životě potkalo, a někteří se tiše modlili s těžko pochopitelným vědomím, že snad za hodinu, za dvě či za tři se už jejich duše budou vznášet bez bolesti nad tím strašlivým divadlem té tak nečekané, nelidské tragédie. Nářek a pláč všech těch, kteří tu už byli shromážděni, nebral konce. Zatímco žhoucí slunce pomalu zapadalo, byla díra konečně vyhloubena. Nalevo i napravo od toho bezedného prostoru bylo sneseno roští a větší sušky, a ty pak byly postupně zapalovány tak, aby na jámu a celou okolní plochu bylo později ve tmě vůbec vidět. Práce na díře pro pěkně upocené místní zatím už skončila, a tak odešli dále do lesa sbírat chrastí, noc bude ještě dlouhá.

    Za této situace nebylo proč váhat. Poručík Pakár zavelel první řadě, té nejblíže k jámě stojící a sedící. Na Pakárovo zařvání se všichni vztyčili. Nastoupilo prvních čtyřicet mužů a žen. Všichni měli za úkol se svlíknout a vedle sebe do komínku odložit svoje svrchní oblečení, doklady, či fotografie svých blízkých, které měli u sebe. „Odložtě si svoje doklady aj svrchné oblečenie, schnell“. Jeden ze starších Němců, Herr Martinek, požádal, aby se před exekucí mohli všichni aspoň hlasitě pomodlit Otče náš, ob wir alle laut beten können. Bylo jím to s nechutnými kecy „takého kokota dubového“ a „piču jalovů“ nakonec poručíkem povoleno.

    Mezi pláčem a přerývaným sténáním se tak do teplého pozdního červnového večera nenadále ozvalo hlasité:

    Vater unser, der Du bist im Himmel, geheiligt werde Dein Name, zu uns komme Dein Reich, Dein Wille geschehe im Himmel, also auch auf Erden! Unser tägliches Brot gib uns heute, und vergib uns unsere Schuld, wie auch wir vergeben unsern Schuldigern... Otče náš, ktorý si na nebesiach, posveť sa meno Tvoje, príď královstvo Tvoje, buď voĺa Tvoja ako v nebi, tak i na zemi. Chlieb náš každodenný... Závěr modlitby zanikal postupně v dušeném pláči, kvílení a křiku dětí a žen. Ti všichni ostatní – ta velká skupina dalších nenadálých čekatelů na smrt v pozadí – se samozřejmě přidali. Matky přitiskly své malé čelem od jámy k sobě do klína. První řada udělala několik kroků vpřed a zastavila se asi metr od hrany čerstvě vykopané, černající se díry. Na Pakárův povel se za nimi, tak na jeden a půl metru, shromáždilo dvacet vojáků 1. československého armádního sboru. Vždy jeden voják měl před sebou dva, Němce či Němkyni. Každý z nich si připravil svůj špagin s naplněným zásobníkem. Nebylo třeba to protahovat: „namířit“ a ve druhém sledu namířeno jednotlivými ranami do týla Němce „pal“. Když se člověk skácel do jámy, dostal ještě ránu jistoty, shora dobře mířenou na hlavu. Popravčí četa dvaceti vojáků se vypořádávala se svým úkolem postupně. Začal ten zleva, když měl splněno, dostal pokyn další vpravo od něho a tak dále, až do toho posledního v řadě. Některým čekatelům, zejména ženám, se přirozeně zvedal už tak rozechvělý žaludek i odvrátili se s tělem nakloněným dopředu, zvraceli do pole ke svým trýznitelům. Až po splnění úkolu měla první řada konečně oddech. Celá dvacetičlenná četa potom udělala vpravo v bok a opustila místo před jámou, aby si v klidu dopřála z převrácené lahve potřebnou dávku vodky. Zatímco Kyška vždy po střelbě cítil ve svém nitru hluboké uspokojení, kterým brával zavděk. Mašinerie poprav se nyní docela úspěšně rozběhla.

    Na Pakárův pokyn vlezli do jámy další vojáci, aby srovnali bezvládná těla se zakrvavenými i roztříštěnými hlavami tak, aby se jich tam bez problému vešlo co možná nejvíce, aby je bylo možné dobře zasypat, aby na mrtvých naposledy nahoře navrstvená hlína nečněla příliš vysoko. Z lesa se vrátivší Češi přiložili část dalšího chrastí a sušek na obě protilehlé vatry a ty, oživené, opět vesele zapraskaly. Velká skupina těch zbývajících odsouzenců to všechno s nepopsatelným zděšením, v jakémsi neskutečném, děsivém rozpoložení, sledovala. Všem bez rozdílu – ovšem kromě malých dětí – už teď bylo jasné, co je v nejbližších hodinách čeká. Skupina Čechů nastoupila, aby mrtvá těla v jámě trochu zaházela čerstvě vykopanou hlínou.

    Zesláblé Matilde se podlomila kolena, opřela se o Hermana, složila mu svou hlavu na rameno. Zavřela oči a zasnila se. Kolik neobyčejných chvil s Hermanem za tu krátkou, obtížnou dobu, co se znali, prožila. Jako by oba chtěli dohnat to, čeho se jim předtím v životě nedostávalo, a zároveň, jako by tušili, že ta volnost, ta nádhera vzájemných citů a fyzického souznění, už dlouho trvat nebude. Krátce po příjezdu do Sudet se oba vydali na radnici in Reichenberg, aby mohli svůj svazek i úředně zpečetit. Žili tam potom spolu v domku na kopci v intimitě malého bytu, a i když dost často za poplachu museli byt opouštět a běžet do krytu, nevadilo jim to, byli šťastni, že mohou být spolu v jiných chvílích. Při prostém jídle, v nedlouhých hodinách odpočinku po práci a v noci. Mladá žena se tiskla k Hermanovi, jak jen to bylo možné, už proto, že s ním zažívala dosud nepoznanou něhu a rozkoš těla, a vůbec proto, že v něm cítila svoji velkou, nenahraditelnou životní oporu. Těšila se tehdy na život s ním, až to všechno skončí, až opět nastane doba míru a obyčejná práce, doba návratu domů na Slovensko, doba, v níž budou mít spolu rodinu, o děti pečovat a vůbec žít normální život. Namísto toho ji teď ovládl niterný pocit hlubokého zmaru a nekonečného žalu. Z otupělého snění vytrhly Matilde další rány a ta opět v děsivém tranzu sledovala dění. Mezitím totiž zase nastoupila skupina čtyřiceti Němců, mužů a jedna žena, a s další partou dvaceti vojáků se rozjela další řádka poprav.

    Čerstvá, i když stejně ožralá popravčí četa opět střílela do týla vždy další řadu Němců, pokročivších k jámě a po skončení zdrcující exekuce urovnávala spolu s dalšími vojáky další těla v díře a zahazovala postřílené malou vrstvou čerstvě vykopané hlíny. V tom dění pomalu zanikala atmosféra předsmrtných rozhovorů těch popravovaných, křik dětí a unavený, kvílivý pláč žen i usedavý vzlykot dospívajících chlapců. Opět byly páleny nepotřebné, zbylé doklady, fotografie i ošacení. Ty by konec konců mohly později nenávistí syceného Pakára a další popravčí usvědčovat z naprosto ďábelsky krutého hromadného vraždění civilistů bez viny, z hromadné vraždy žen a dětí v době tvrdě už po válce nastoleného míru. Netřeba zmiňovat díry po kulkách v lebkách všech zastřelených a také dětí, v hlavě kojící maminky i nemluvněte neklidně spícího v jejím náručí. Popravy se pomalu vlekly, trvaly celou noc a končily až nad ránem, po čtvrté hodině, za ranního kuropění. Na východě už nezřetelně růžověla obloha a k zemi se klonil velký úplněk. Zcela příznačně je hodina od čtyř do pěti odedávna nazývaná hodinou vlků.

    S posledními čtyřiceti nastoupila na okraj díry i dvojice Herman a Matilde. Herman, pokud mu hlas v hrdle ještě úplně nevyschl, se se všemi zbylými snažil sýpavě rozloučit a poděkovat jim za jejich laskavost a milosrdenství v posledních týdnech a především v dnešním dni a noci. V době, kdy to všichni členové skupiny opravdu potřebovali. Dva mladí se zahleděli vzájemně dlouze a hluboko do očí. Jenom tak se za dané situace mohli oba provždy rozloučit. Komm zu mir, mein Liebling. Ženě, neovladatelně se chvějící po celém těle, se po tvářích kutálely perly slz.

    Práce vodkou dostatečně zlitých a krádežemi obohacených samozvaných popravčích pomalu končila, jejich automaty byly zajištěny. Chlapi z Domoradic, nechtění svědkové toho šíleného masakru, pociťovali ve svém nitru silný pocit spoluviny, s nímž se nesrovnají po celý další život. Ti upravili do konečné podoby jakési nízké mohyly celou jámu s dvěma sty šedesáti tu zaházenými, znetvořenými mrtvolami. Provizorně očistili a posbírali svoje nářadí, se kterým provedli tak záslužnou činnost: dohořívající vatry poprášili hlínou. Skončivší vojenské jednotky v khaki, ty popravující i ty hlídkující – všichni po celou dobu dostatečně posilňováni většími dávkami vodky – nastoupily na Pakárův rozkaz do jakéhosi neuspořádaného trojstupu a znechuceným, unaveným krokem špinavých, upocených ochlastů se vláčeli z kopce do údolí, do stále čekajících vagonů s dřímajícími mašinfíry. Četař Kyška dal na Pakárův pokyn povel k nástupu do vlaku. Nejspíš jenom oni dva ale přitom měli dobrý pocit z právě odvedené práce a z trestu za hromadné vraždění necítili žádné obavy, naopak. A to přesto, že teprve až za necelý rok přijalo československé Prozatímní národní shromáždění zákon o amnestii, v němž se mimo jiné mluvilo o spravedlivé odplatě (!) za činy okupantů.

    Zakrátko se lokomotiva s vozy bez větších problémů postupně plnou parou hnula k jihu, na Bratislavu. Teprve v tu chvíli se celá ves jakoby probudila do hrůzného letního jitra, i když o spánku nemohlo být dnešní noci ani řeči. Vesničané pozorovali zpovzdálí plápolající ohně ve stráni a děsili se postupně vybuchující střelby a křiku, který se ozvěnou odrážel od hradby nedalekého lesa. Skupina najatých českých kopáčů, kteří byli svědky masakru a vlastně se přímo na něm – i když bez vlastní vůle – podílela, dorazila do vesnice. Od nich se tam všichni vzápětí dopodrobna dozvěděli o hrůznosti toho celonočního běsnění. Nejbližší okresní úřad byl teprve po telefonu o věci informován, stejně tak česká policie, donedávna ještě protektorátní, nyní už pod názvem Sbor národní bezpečnosti, tedy SNB. Ti nejodvážnější z mužů z vesnice se po krátké poradě odhodlali podívat se na místo samé. Našli tam udusaný lán vzrostlého obilí a jakousi dlouhou, plochou mohylu utvořenou z čerstvě nasypané hlíny, jejíž povrch se tu a tam ještě hýbl.

FRANTIŠEK VÍCHA