Dívka z jezera (povídka)

10.12.2015 09:05

    Zdálo se mu, že to nádraží už někde viděl. Možná v obrázkovém časopise. Byla to okrouhlá hala s vysokým stropem. Na stěnách mozaiky z pracovního prostředí. Muž s kovadlinou, tavič u vysoké pece, žneči – tak se přece říkalo ženě, která třímá srp a muži se snopem žita – nebo to byla pšenice? Žito zní lépe, úderněji, pomyslel si.

    Kulatými okny padaly proudy světla. Bylo poledne. Dorazil sem, aby prověřil fungování zdejšího kamenolomu. Dodával tvrdý tříděný andezit, nazelenalý kámen, podbíjený pod železniční pražce.

    Z haly vybíhaly chodby, na konci jedné WC, na opačné zavřený bufet i prodejna novin, a kancelář výpravčího. Zdálo se, že nádraží zažilo už lepší časy.

    Lom měl být za vesnicí, v úbočí zalesněného kopce. Z výročních zpráv, které prostudoval ještě v kanceláři, věděl, že stačí jít podél železniční vlečky. Není to daleko, řekl mu inženýr Kostka. Projdeš podchodem, a je to tak půlhodinka.

    Byla to jeho první samostatná služební cesta. Dosud jezdil s některým ze starších kolegů. Ti věděli kde se zastavit, kde přespat, kde mají stravitelný guláš, jak naplánovat cestu o Vánocích nebo Velikonocích, aby vybylo na dny doma. Ale teď bylo léto, a ve světlém obdélníku na konci chodby se vzduch chvěl horkem. Prošel chodbou a jaksi automaticky se dal vlevo.

    U kolejí se vinula pěšina, ale šel raději po pražcích. Musel trochu zkrátit krok, a tak to vypadalo, že v kolejišti poskakuje. Mezi pražci se zelenala tráva. Vzpomněl si na povídku Karla Čapka o tom, co všechno roste na železničních náspech a mezi kolejemi. Úplná botanická zahrada. To drobné, žluté, to by mohl být pryskyřník plamének, řekl si, nenápadný, skromný, to by tak Čapkovi odpovídalo... Pak si vzpomněl, že pryskyřníky jsou jedovaté, no... Podíval se na hodinky, zdálo se mu, že půlhodina už dávno uplynula. Ještě chvilku půjdu, řekl si, už to musí být nedaleko.

    Když se na poradě dozvěděl, že má vyjet na služební cestu do N., nebyl nikterak nadšen. Vlakem skoro přes celou republiku. Co tam vysleduje? Má počítat fůry? Mohl by přeměřit, jestli dobývací stupně mají patřičnou výšku, nebo odebrat vzorky kameniva... Ale mistr v lomu má jistě od všeho papíry. Měl dojem, že ty návštěvy jsou v podstatě formální. Počítat dynamitové nálože ve skladu stejně nesměl. Nezapomeň pak řádně vyplnit cesťák, opakoval mu několikrát inženýr Kostka, to je nejdůležitější... Napadlo ho jediné pozitivum: nedávno mu zemřel otec. Maminku měl na hřbitově už dávno. Strašně dávno. Nepamatoval si ji. Hrob byl mnoho let provizorní, žulové obrubníky vysypané drobným načervenalým štěrkem, zašlý pomník po předchozím majiteli. Podívám se, jestli bych tu nenašel nějakou pěknou andezitovou desku, řekl si. Možná by mi ji mohli ze skály vylámat. Zlatá písmena by se na ní vyjímala. 

    Slunko stále hřálo, a tak si sundal sako. Trať se mírně svažovala. A byla stále pustější. Tráva místy přerůstala koleje. Tady už asi dlouho nic nejelo, napadlo ho, a to není možné, z lomu se přece vozí kámen na nádraží a odtud ve vagonech dál, nebo ho překládají na vétřiesky... Koleje teď nevedly mezi úbočími,l es ustoupil, krajina se rozevírala. Náhle uviděl zamlženou čáru obzoru. Trať jakoby končila ve vzduchoprázdnu. Popošel ještě pár desítek metrů. Byla tam zarážka a pod ní hluboký sráz. Kužel sypké drti nazelenalého štěrku se rozšiřoval a končil u jakéhosi kaliště. V kališti zpola zanořeno leželo tělo.

    Znovu se mu zdálo, že tohle všechno už někdy viděl. Nádraží s kulatými, prosvícenými okny, i bílé tělo v bílých šatech. Že by na divadle? Pak si vzpomněl. Ve starém hnědém kufru s okovanými rohy našel kdysi fotografii. Byla na ní maminka ve svatebních šatech. Na svatební cestě. Zdálo se mu, že její šaty jsou stejné jako ty, co plavaly v temné vodě odkaliště.

    Jak maminka zemřela vlastně nevěděl. S otcem o tom nehovořili. Říkal jen, že to nebyla náhoda. A že byla mladá. Mám seběhnout dolů, říkal si? Žena je zřejmě mrtvá. Než by se zas vyškrábal nahoru a doběhl k telefonu na nádraží, utekla by spousta času. Nepůjdu dolů, rozhodl se. Vrátím se a rychle. A zatelefonuju na policii. Rozběhl se. Slunce měl teď v zádech. Bylo už odpoledne a jeho stín poskakoval po pražcích. Údolí se opět sevřelo. Podíval se na hodinky. Běžel už třicet minut. Nádraží by mělo být na dohled, říkal si. Pak uviděl žluté trsy pryskyřníku, aha, řekl si, ono to klame. Zvolnil klus, překročil kolejnici a dál šel po pěšině. Trať se zvolna zatáčela, to je zajímavé, toho jsem si nevšiml, říkal si, tak tam za tím ohybem musí být nádraží.

    Ale nádraží nebylo ani za dalším ohybem. Jen ničím nepřerušená trať. A vysoké smrky okolo. Potom zaslechl pravidelné bouchání a hukot. V dálce jakoby pracovaly mohutné čelisti. Za zatáčkou se objevil lom a několik baráků. Všechny převyšovala narezavělá konstrukce drtiče a hala třídírny. Hukot z třídírny se odrážel od skalních stěn. Sakra, kde mají lomové stupně, řekl si, ale to nebylo v tu chvíli důležité. Vpadl do kanceláře. Byla prázdná. Kde je kdo, volal. Ale v drnčení okenních tabulí jeho volán skoro zaniklo. Zvedl telefon, safra, kolik tady mají policisti? A záchranka? Telefon byl hluchý. Vydal se do lomu. Byl prázdný. Stál tam opuštěný traktor s vlečkou. Drtič pravidelně bušil do nalámaných bloků a z třídírny se na zem sypalo kamenivo o průměru mnohem menším, než by bylo potřeba na podbití pražců. Safra, kde jste kdo a kdo to tady vede...?!

    Odpověděla jen ozvěna a ta ještě zanikla v hukotu kovových čelistí a v prachu nad třídírnou.

    Sedl si na starou židli u dveří kanceláře. U nohy mu ležela láhev od piva. Do hrdla se snažilo vměstnat několik vos. To se mi jenom zdá, řekl si. Kde jsou všichni? Co se tady stalo? Horko už polevilo. To přece nejde, řekl si. Musím najít to nádraží. Vydal se po kolejích. Zatáčely se mezi stráněmi. V přímých úsecích mu do očí bilo slunce. Oslňovalo. Tady přece mělo stát... tady někde musí být, přece jsem jej nemohl přehlédnout a jiné koleje tu nebyly, říkal si... Není to tím, že jsem se dal z toho podchodu na špatnou stranu? Možná jsem měl jít vpravo a ne vlevo. Nebo to bylo naopak? Ono taky záleží na tom, odkud se na ty koleje díváš, mudroval. Náhle ho napadlo – a co když jdu špatnou cestou už mnoho let, třeba od chvíle, co poslechl kamaráda a šli spolu na stavební geologii, nebo se něco zvrtlo ještě dřív, třeba když se začal sebeukájet? Nebo dávno před tím, když poprvé zalhal tatínkovi, to bylo krátce po maminčině smrti, moc dobře si to pamatoval...

    V kolejích se objevily známé trsy pryskyřníku. Konečně záchytný bod. Rozběhl se. Údolí se rozevíralo a plnilo jej zapadající slunce. Doběhl k železniční zarážce. Suť pod ním byla zbarvena krvavě. Jezírko dole se lesklo jako démant. A nic tam nebylo. Nikdo tam neležel. Posadil se na poslední pražec. Pod nohama měl prázdný prostor. Dál už cesta nevede, řekl si. Že by to byla výzva? Má poslechnout?

    Skočil. A viděl, jak se přibližuje hladina jezírka, tvrdá jako beton.

    A pak uslyšel odněkud zprava – nebo to bylo zleva? – dívčí zpěv. Přicházela, ne nepřicházela, vznášela se, v bílých svatebních šatech, podobna andělu, mladá a krásná jako byla maminka, která se vdávala před mnoha a mnoha lety, a kterou si nepamatoval.

    Máte tady vzkaz od inženýra Kostky, řekla a podala mu telegram.

    Stálo tam: A nezapomeň vyplnit cesťák…

CHUAN L.