Chleby svatého Antonína

    Vždy nám bylo v Moravskoslezském kruhu jasné, že chceme-li svět obtěžkat svými pohledy a názory, musíme mít peníze, a tak jsme obtěžovali, kde to jen šlo. Jako obyčejní smrtelníci jsme jinou cestu v podstatě neměli. Někdy to ovšem nabývalo parametrů až parodie.

    Třeba když jsem recitoval neznámé básníky jednomu ministerskému úředníkovi. Pán byl skoro stejně starý já, takový švihák s červenými žilkami v očích a žlutým bělmem. Asi zapomenutý na úřadě, říkal jsem si, třeba bude příznivcem poezie. Nebyl. Ale u mého recitování si vytáhl manikúru a stačil si pěkně udělat pilníčkem nehty na rukou.

    Nebo když jsem žádal na vydání knihy osmdesátiletého kolegy mladého zastupitele, a on se upřímně podivil: V osmdesáti? To si nejsem jist, že bych před mými voliči obhájil.

    Jiný, když mi sděloval zamítnutí, byl ke mně šetrný, takřka přátelský. Ukázal mi stoh žádostí a jako útěchu nabídl slova, že to vše je živá kultura a že ani ta v grantovém řízení neuspěla.

    Ale proč ten zdlouhavý úvod?

    Naposled jsme neuspěli s podporou na natočení asi dvacetiminutového filmu Chleby svatého Antonína. Ne, svatý Antonín dnes ne…

    Nechci to zlehčovat, ovšem kdybychom pojali Antoníčka, obhájce malých, trochu jako pedofila, byla by asi, co si budeme povídat, šance o něco větší. Taková je doba…

    Ovšem, upřímně řečeno, mně už na tom, jak stárnu, snad ani tolik nesejde. Tím spíš, že laskaví kolegové mi zde dovolili scénář filmu otisknout. Kdo má představivost, ten si obraz představí…

Literární scénář

Obraz 1:

    Tichá nehybná noc. Letní noc.

    Kamera bloumá městem, pak si najde světelný obdélník.

    Obdélník září do tmy. Noční spící město. Žádný zvuk, občas cinkne tramvaj, projede auto.

    Jdou úvodní titulky.

    Zoom, kamera najíždí k oknu.

    Bílé postavy v bílých čepicích – seskupené kolem stolu. Vypadá to jako pitva na obrazech mistrů renesance. Kamera jde dál a zjistí, že ty bílé postavy jsou zaujati hnětením těsta. Mlčí, potichu ševelí rádio (ženský hlas, třeba noční mikrofórum).

Obraz 2:

    Střih. Pulzující dav, záběry z vrchu. Hluk města. Z výšky je vidět, jak se dva proudy lidí míjejí. Je to jako proudění mravenců, jedni se pohybují tam, druzí zpět. Nejblíže kameře jsou dráty elektrického vedení, je to zadrátované město. Další pohled z výšky, jako do propasti šachty.

    Do toho hlas: Kdo mi dá holubí křídla, abych odletěl do bezpečí? Takový je výkřik duše, která je unavena z tohoto světa a touží po odloučení. Prorok Jeremiáš řekl: Opusť města a prodlévej ve skalách, ty, který jsi žil v Moabsku. V Moabsku, tam je všechno pýcha. 

    Pýcha rozumu, pýcha smyslů, pýcha vůle…

Obraz 3:

    Pekaři se odstrojují a oblékají civilně. Jsou tři. Dívka s vyčesanými vlasy (vážný typ) a dva mladíci. Ti mají vzhled rebelů, ale neměli by ji zastínit. Jeden má culíka, druhý vous.

    Domlouvají se, v kolik zítra a kde chleby naloží. Baví se přirozeně, o tom, o čem se normálně baví. O kšeftu v televizi, o představení – vysvitá z toho, že jsou herci. Hoši tohle natáčení berou jako poněkud podřadný kšeftík, dívka do toho vnáší určitou zodpovědnost, občas se optá, jestli něco má udělat tak nebo tak, a od kamery je jí krátce, nejlépe jednoslovně odpovězeno.

Obraz 4:

    Střih. Noční podnik. Sem jsme si přenesli hříšnost. Mnoho barev, kterým vévodí červená, dunící hudba, ďábelské prostředí, svíjející se tanečníci, vedle v místnosti hráči, podivné typy u automatů.

    Hlas: Buď jako holubice, která si udělá hnízdo na nejvyšším místě. Opusť město – hříchy a neřesti, houf, který zabraňuje duši, aby se pozdvihla k Bohu. Opusť města, protože je psáno: Viděl jsem nepravost a odpor ve městě. Ve dne i v noci rozmáhá se nepravost v jeho hradbách a uprostřed je trápení a nespravedlnost. Podvod a lichvářství se nevzdálily z jeho ulic.

Obraz 5:

    Tři herci nakládají chleby, laškují spolu, ještě jedou pro tekutý chléb. Hoši kočkují s dívkou, jeden ji chytne za zápěstí. Ona se vytrhne, na ni je to zkrátka moc. Kroť se, řekne mu s přímým pohledem do očí. On na chvíli znejistí, pak zakroutí hlavou a jde si nakládat dál. (Ale on ji nebalí, jen tak cvičně to zkouší – jsou kolegové).

Obraz 6:

    Střih. Obrazy svatého Antonína a jeho sochy v barokním chrámu. Obraz světce zabírá kamera ze všech stran, z různých pohledů a podhledů, v různém světle. Chceme v podstatě říct, že sv. Antonín není úplně vyškrtnut z našeho života, je zde, jen ho nevnímáme. Pak kamera přejde na klenbu kostela a bloudí po ní.

    Hlas: Jákob spočinul na kameni, a když spal, zdálo se mu o otevřených nebesích a žehnajících andělech...  A tak i vám bude požehnáno. Na sever a na jih, na východ a na západ. Na sever, který je božským dechem umrtvujícím tělo, na východ, který je světlem víry, na jih, který je vrcholem moudrosti, a na západ, který je pohřbem starého člověka. Ale duše, která nespočívá na této skále, nemůže očekávat požehnání…

Obraz 7:

    Vycházejí naši tři herci. Tak žena má přednost, praví s úšklebkem jeden z kluků. To ti pěkně děkuju, opáčí dívka – a jdou. Dívka se celkem vyparádila, chce se líbit – přece jen je to hlavní scéna, ale možná že se chce líbit i bezdomovcům… Záběry na bezdomovce. Samozřejmě české bezdomovce, takže ti jsou ubozí, vykotlané zuby, nateklí, červené tváře… Povalují se… Přicházejí herci a rozdávají jim piva a chleba. Kamera se zastaví na detailech: pes, špinavý batůžek, který je celým majetkem bezdomovce… To posílá svatý Antonín, říkají herci. Proč? ptá se bezdomovec. Dívka si přisedá na bobek k němu a vysvětluje, že to je zvyk, že na svátek svatého Antonína se chudým dával jeho chleba a že u nás se na tento zvyk zapomnělo. Říká to bezdomovci tiše, trpělivě, s účastí. A říká to všechno svými slovy. Pak si kluci otevírají s bezdomovci piva. Dívka je přehlíží z povzdálí zadumaným pohledem. Jak je zahloubána, bere ji kamera i v detailu. Kamera pak přejede skupinku a najde si tvář nejzajímavějšího z bezdomovců, který má trochu fyziognomii poutníka, tvář poznamenanou jizvami života, ale při druhém pohledu i určitou krásu.

Obraz 8:

    Střih: Hlasy ptáků, vrchol kopce, skála, klid a mír kostela u Antoníčka, Kounice. Tady by divák už neměl cítit žádné břemeno. Občas zakřičí pták a pročísne ticho, den je krásný s modrou oblohou.

    Hlas: Prodlévej ve skalách. Buď jako holubice, která si utvořila své hnízdo v hluboké dutině skály. Holubice si staví hnízdo z malých kousků slámy. Ó zbožná duše, milovaná hrdličko Krista, pohleď na ty malé kusy slámy, po kterých svět nohama šlape. Jsou to ctnosti, kterými svět pohrdá. Pokora, tichost, chudoba, kajícnost, trpělivost. Svět jimi pohrdá jako neužitečnými kusy slámy. Přesto ty si z nich postavíš na věky svůj příbytek v hluboké dutině skály, v Ježíšově srdci.

    Končí pronikavým křikem ptáka.

Obraz 9:

    Hraje hudba v Bontonu (něco současného vlezlého a trochu přihlouplého, něco jako Jahody mražený). Kamera je v prvním patře, odkud zamíří dolů, zabírá naši trojici z okna, pak se přemístí k nim. Hudba doznívá.

    Trojice se baví se mezi sebou o tom, co budou dělat o prázdninách. Mluví tak, jak se baví normálně. Hoši jsou trochu rozjaření. 

    Nakonec si slibují, že si napíší a rozcházejí se. Hoši směrem po České, dívka druhým. Ta za nimi ještě hodí: A nezapomeňte S.A.G. Saint Anthony Guard? hodí za ní jeden. Saint Anthony Guide? volá za ní druhý, ale ona už je neslyší. Hoši začnou na sebe viktorkovat a pak i na lidi a rozveseleně volat: Saint Anthony Guard, Saint Anthony Guide. Když viktorkují, trochu si zablbnou, jsou rádi, že natáčení mají za sebou a že jsou před nimi prázdniny. Kamera jde chvíli před nimi, chvíli za nimi, možná by je měla brát dlouhým objektivem, aby se scéna zpomalila. Kamera pak klouzá po kolemjdoucích a zaznamenává, předpokládám, lhostejné tváře, kteří je netečně míjejí. Pak se chvíli toulá po okolí, zvuk zaniká… Kamera zamíří nahoru a jdou závěrečné titulky: Kázaní sv. Antonína z Padovy (1195–1230) četl xx, hráli: xx, atd.

    Je to v podstatě záznam jedné, řekněme humanitární akce v provedení herců brněnského Studia Dům (?), která se uskuteční 13. června, proložená citacemi sv. Antonína. Nic víc, nic míň. Délka asi 25 minut.

ANTONÍN HOŠŤÁLEK