Byl poklidný den, Štědrý den
11.12.2017 16:00
FRANTIŠEK VÍCHA
Byl poklidný den, Štědrý den, štědrý večer. U odloučeného útvaru VÚ 2514, kdesi ve středních Čechách, napadlo na tamní buzerplac a na střechy okolních kasárenských budov už den předtím asi deset centimetrů sněhu, a tak se dalo předpokládat, že vánoční atmosféra u vojska bude o to příjemnější, možná vpravdě ladovská. Ti vojáci tamní spojovací roty, kteří nedostali dovolenky a opušťáky a nemohli proto na svátky odjet do svých vzdálených domovů, seděli v teplé, uklizené a vánočně vyzdobené pévéesce, s důkladně naleštěnou rudou xylolitovou podlahou. Někdo přece musí bránit socialistickou vlast pro případ napadení imperialistickými agresory. Všichni už byli bohatě nasyceni voňavou rybí polévkou a dnes mimořádně dobrým smaženým kaprem s dobrým bramborovým salátem, na němž si místní vojenský kuchař, svobodník Vejražka, dal opravdu záležet. Po večeři vyfasovali každý po flašce piva, výrobku to zdejšího pivovaru. Pod vedením svého současného velitele, četaře Kruciána, si pomalu rozbalovali drobné dárky, které nacházeli pod girlandami vánočně ozdobeného smrčku, usazeného do květináče s vlhčeným pískem. Jako by se v těch chvílích všichni snažili nahradit si rodinnou pohodu, které dnes, většinou prvně v životě, nemohli být přítomní. Nebyl tu žádný křik, vojáci cítili svátečnost toho večera a snažili se mu svým jednáním přizpůsobit. Nepadala žádná hrubá slova, tak normální v běžném životě mezi mladými na vojně. Pro většinu kluků to převážně byly první Vánoce v kasárnách. Nanejvýš se po chvíli brumendo ozvala Suchého písnička Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…
V jedné chvíli narušil na patře službu konající dozorčí začínající večerní pohodu oznámením, že vojín Melecký má na bráně návštěvu. Peter Melecký se tedy trochu neochotně zvedl od svých kamarádů a rozdávaných dárků, vzal si opasek, nasadil si čepici a seběhl po schodech k bráně. Jaké bylo jeho překvapení, když u brány už zdálky uviděl dobře mu známou osvětlenou siluetu, postavu svého otce. Melecký starší Petera lehce objal a na chvilku si oba sedli do křesílek ve vytopené návštěvní místnosti, poblíž kanceláře dozorčího.
„Maminka si myslela, že bude líp, když tě tu dneska navštívím, přece jenom jsou Vánoce, tklivá nálada, tebe domů nepustili, a z Prahy to zas není vlakem tak daleko,“ uvítal ho otec.
„Jsem rád tati, že ses tu ukázal. Dneska nemáme ani vycházky, po celodenním úklidu a koupání jenom sedíme v kasárnách a snažíme se trochu smutně bavit. Po posezení u stromečku má být večer ještě televize.“
„Máma ti posílá balík k Vánocům na přilepšenou, něco jsem tam ještě přidal se strýcem z Valašska, my chlapi víme, jak to na vojně chodí, že...“ A otec se ušklíbl, zamrkal a dodal: „Už ti to pro jistotu nějaký vojáček vzal na rotu.“
„Jó, děkuju. Co je doma nového?“
A tak si delší chvíli povídali. Co dělá maminka, jaký měla teď před svátky fofr v práci a jak chodila pozdě domů. I o sobě otec něco málo Péťovi řekl. Když se jednou rozmluvil, měli pořád co řešit. Peter si s ním doma dobře rozuměl, často si po večeři vykládali o zajímavostech, které on nově slyšel ve škole, anebo vůbec o dojmech a drobných příhodách z toho dne a někdy i o tom, co se děje ve světě, o mezinárodní politice. Žena jim do toho většinou nemluvila. A i teď si povídali, pořád měli o čem, a než se oba nadáli, uplynula už skoro hodina.
„Pro pána krále, dyť mi ujede poslední vlak na Prahu,“ vzpamatoval se otec. „Kolik už je hodin?“
„No, bude deset.“
„Tak to musím pěkně mazat.“
Oba se zvedli, otec synka zase dojemně objal. „Měj se tu. Však tě snad někdy pustí na dovolenku.“
„Moc pozdravuj mamku a děkuju.“
Nadporučík Pravda, dozorčí u vchodu s červenými služebními šňůrami, ho vyprovodil lehkým zasalutováním.
Peter se po zasněženém dvoře pomalu loudal zpět na svou rotu. Někdy v polovině cesty se mu ale zdálo, že něco jaksi není pořádku. Až k němu teď totiž doléhal ztichlými kasárnami na tu dobu jakýsi nepřirozený hluk, kravál, opilecký zpěv anebo taky řinčení něčeho, co si nedokázal dost dobře vysvětlit. A jak se pořád víc a více blížil ke své budově, začala být situace jasnější. A což teprve, až se po schodech nevěřícně přišoural do patra ke svým kamarádům.
„Sakra,“ zasyknul Peter. V otevřených dveřích dnes tolik drhnutého záchodu stáli tři jeho kamarádi, svými nástroji mířili trochu mimo pisoár a Petera přitom halasně vítali:
„Kde se kurva, couráš, ty stará vojno, museli jsme to tu rozpálit už bez tebe. Poď si s náma aspoň pořádně cvaknout.“
Péťa se rozhlídl po okolí. Další čtyři kamarádi se drželi okolo ramen, blůzy stejnokrojů měli shozené, košile povytažené a z úst se jim linuly nejasné žvatlavé tóny, silně ovlivněné množstvím vypitého alkoholu. Prostě, hrubiánský zpěv z opileckých hrdel.
„Za starú Breclavú u tej boží muky,“ řval Tonda, „do piči, jak je to vlastně dál, Peťane? Poď si přec s náma taky zazpívat, nestyď sa za staré kamarády, když sa trochu mázli.“
V zadní části pévéesky, v mírném přítmí, chytalo rovnováhu několik dalších postav z dnešních „oslavenců“. Na hlavách měli nasazeny lodičky napříč, a tak připomínali spíše napoleonské anebo španělské vojáky. Pěkně vyzdobený stromeček, který vydržel vlastně až do večera a měl vydržet i další dny, tu teď stál taky trochu našikmo a při neopatrném šťouchnutí se vždy mírně zakymácel. Další dva kamarádi se vzájemně sápali po krku:
„Co si ty kurva, Janku, myslíš, že já budu za tebe slúžit dozorčího? Di do prdele, dyť už ani nevíš, co kecáš! To možu zjebat, ty tvoje nápady. Ohlásim sa u velitela a budeš vidět!“
Hluk v místnostech celého patra byl tak silný, že už nebylo slyšet vlastního slova, i když se Peťa snažil mluvit hlasitě, anebo spíš to, co chtěl říkat, se snažil vykřičet. Další tři kamarády zmohl alkohol tak, že už jenom leželi v tričkách, bez košil a bez naleštěných hnědých polobotek pod stolem a blahem tam už jenom tak pochrochtávali. Peťovi nebylo jasné, z čeho se všichni v tom krátkém čase tak zlili. Těžko říct, zřejmě museli mít dobře zašité nějaké zásoby kvalitní padesátiprocentní pálenky, kterou nezákonně přivezl některý z dnešních kumpánů. U všelijak posunutých stolů, i s po zemi poházenými židlemi, seděli další slušně zřízení kamarádi a mastili voko a mariáš. „Re, tuti…“ Za nimi se rýsovaly otevřené skříňky s pocuchanými komínky košil, triček, trenýrek a jégrovek.
Ten, který teď za to všechno vlastně zodpovídal, četař Krucián, seděl za stolem a hlava mu po přestálé službě minulé noci klimbala v hlubokém spánku. Co se děje okolo něho, to ho evidentně nezajímalo.
Z dalšího kouta se ozývalo silácké: „Neser sa, kamaráde, nebo chytneš jednu po čuni, zobáci mi tu do teho přeci mluvit nebudú, to nech si bohovsky rozmyslijá.“ A mátožná postava utíkala zvrátit obsah svého štědrovečerního žaludku do už silně zaneřáděného hajzlíku.
Z nitra další místnosti se ozývalo hučivé Nemelem nemelem, sebrala nám voda mlejn. „My to máme za pár,“ řvali o kus dál další prvoročáci, teda bažanti, i když je u tohoto útvaru čekal ještě nejméně jeden a půl roku vojenské služby v rámci ostře sledovaného západního vojenského okruhu.
Když už vřava pomalu dostoupila vrcholu, rozhodli se někteří mazáci, že si to s těmi ptáky musí trochu rozdat, že je musí trochu potrestat. Aby si prostě tak nefoukali, věděli, kde je jejich místo a mazáky do konce jejich služby pěkně respektovali. Porazili na zem na plocho dvě blízko stojící plechové osobní skříňky, otevřeli dvířka, vyházeli z nich mundury a boty, odchytili dva potácející se a patřičně hubené zobáky neschopné odporu, nacpali je do nich, za středový kovový sloupek zasukovali lano a začali skříňky pomalu spouštět ven z otevřených oken, kterými se právě větralo. Skříňky se naklopily na fasádu a po ní pak pomalu ve svislé poloze klouzaly do přízemí. Bylo ovšem třeba dávat pozor na zamřížované přízemní okno rotního skladu, aby nohy skříňky do něho neudeřily a ono se tam nezachytilo. Skříňky se pomalu blížily k zemi.
„Kluci, neblbněte,“ ozvalo se z dalšího konce, kde celé dění sledoval trochu méně sťatý, ale o to stále více zděšený mazák Vojta Kopřiva, který navíc právě vyšel z umývárny, kde si na hlavu pouštěl studenou.
„Bude z teho průser, až sa na to příjde, možetě mať aj prokurátora.“
„Běžte všeci do prdele, na hovno sa příjde, pokud jim to nevyslepičíš, ty srabe. Poď radši táhnuť s náma a pomož spúšťat.“
Peter Melecký sledoval celé to dění se strachem a tak trochu jako ve snu. Radši nic nepil, byl ještě plný příznivé vánoční atmosféry z první části večera a z toho hodinového povídání s otcem. A taky jaksi podvědomě cítil, že by aspoň někdo pro případ, že by opravdu došlo k nějakému průseru, měl být přece jenom střízlivý.
Blížila se půlnoc, čas stanovený službu konajícímu DVT pro obchůzku celého areálu kasáren. Soudruh major Kostolník, kterému vojáci přezdívali Zelený Lev, člověk rozvedený, který ochotně brával takovéto služby, aby si trochu finančně přilepšil a navíc ho doma také nikdo nepostrádal, si navlékl dlouhý velurový khaki plášť, narazil si důstojnickou kožešinovou ušanku a vyrazil. Kontrolní činnost o svátcích byla takovým jediným zpestřením jinak dosti nudně ubíhající služby. Ti, kteří dostali volno, byli už dávno od útvaru a ostatní byli pěkně v kasárnách hlídáni, takže se nemohli vzdálit ani načerno a vracet se tajně přes díru v plotě z nějakého nočního výletu za milenkou, za kamarádem či za kulturou v okresním městě. Vycházky neměl nikdo.
Major začal kontrolu na opačné straně kasáren. Všude byl sněhem ještě tlumený sváteční klid. Početní stavy byly v tyto mimořádné svátky sníženy na únosné minimum, nikde žádný problém. Teprve cestou k útvaru začal cosi větřit. Stejně tak jako přede dvěma hodinami k Peťovi, začal i k němu doléhat nic dobrého nevěstící, blíže neidentifikovatelný hluk. To, z čeho pochází, mu začalo být jasnější až ve chvíli, v níž se pomalu přibližoval k baráku v odlehlém koutě kasárenského areálu. Jedním klíčem ze služebního svazku odemkl dveře v přízemí a po schodech se vydal do patra.
Takovou spoušť už ale za léta své služby dlouho neviděl. Ze zuřivosti, která ho začala ovládat, stěží popadal dech a oči mu trochu vylézaly z důlků. Rozhlédl se po patře. U stolečku klímal službu konající dozorčí, který při své službě pochopitelně neočekával vůbec žádné problémy. Nohy v rozvázaných kanadách měl položeny na přistavené židli, opasek sundaný, zavěšený na opěradle, čepici na stolku, blůzu stejnokroje rozhalenou a lehce se pohupoval na dvou zadních nohách židle. Nejspíš snil svůj sen o blížícím se civilu a o tom, jak si bude doma s Maruškou konečně užívat.
Majora téměř nikdo nezpozoroval. A těch několik málo jedinců, kteří ho uviděli, strachem jako by zcepenělo. Šarže přišla zezadu až k dozorčímu a poklepala mu na rameno. Ten mátožně z polospánku zahuhňal:
„Chceš dostat do držky, nech teho.“
Major opakoval poklepání.
„Tak ty si nedáš pokoj?“ Pomalu se narovnal, shodil nohy na zem a začal se stavět, aby si to vyřídil s tím, kdo ho tak vyrušuje v jeho krásném snění. Připravoval si k tomu i pěst. Naštěstí ale pořádně otevřel oči a podíval se na předpokládaného narušitele. Strnul.
„Soudruhu majore, během mé služby se nic zvláštního nestalo,“ už zcela probuzen ze sebe vysoukal hlášení.
Mezi těmi dvěma nastalo krátké, leč opravdu výmluvné mlčení. Poblíž dozorčího se nacházející vojáci, byť byli silně opilí, se snažili trochu dávat do pořádku. Kravál v odlehlejších místnostech patra ovšem neustával.
„Běžte všichni do piče, takú službu možem jebat, už mám tych kasáren právě dost. Člověk sa nedostane ani za ženskú, když zrovna potřebuje, ani na Vánoce ne,“ řval kterýsi neviditelný nadržený prvoročák na kamaráda.
Zelený Lev se pomalu rozhlížel po patře. Co spatřil, to mu bohatě stačilo.
„Dozorčí, ukažte mi knihu k zápisu.“
„Provedu, soudruhu majore,“ zahalekal nebožák s přehnanou úslužností a podal hlavnímu dozorčímu knihu dozorčí služby, kterou měl uloženu v nižším patře stolu.
Dozorčí vzal propisku, napsal datum a hodinu kontroly a velkým, ostře řezaným tiskacím písmem provedl svůj zápis. Vylíčil tu v krátkosti všechno, co ve chvilce při obhlídce mohl na tomto patře uvidět. Napsal také, že na štábu podá po svátkách zvláštní hlášení o situaci u oddělené roty útvaru VÚ 2514, navečer Štědrého dne, před půlnocí roku 196…
A ještě než odešel, přikázal major na rotě službu konajícímu dozorčímu, aby do další kontroly za dvě hodiny, tedy ve 2.00, dal všechno, ale opravdu všechno do pořádku.
„Ať jsou všichni umytí a v postelích, záchod bude vypulírovaný, skříňky na svých místech a ve skříňkách pořádek, jako by se tu vůbec nic nestalo. Až zase přijdu, provedu zevrubnou kontrolu,“ prohlásil major směrem ke všem. „To ale neznamená, že tato mimořádná událost nebude 2. ledna příštího roku na štábu řešena. A už teď vám říkám, že bude řešena na velitelství západního vojenského okruhu, o to se postarám,“ zařval nyní až dosud s potlačovaným klidem mluvící major.
Dozorčí se opět postavil do pozoru, zasalutoval, také zakřičel „pozor“. Všichni kolem strnuli v pozoru a na rotě bylo najednou naprosté ticho, že bys špendlík spadnout slyšel.
Zelený Lev zmizel po schodech. Dole zaklaply dveře a na čerstvě napadeném sněhu se postupně objevovaly od budovy jdoucí šlápoty.
Skříňky se zamčenými prvoročáky se začaly pomalu vracet do prvního patra. A dozorčí za Peterovy pomoci zorganizoval naporučený úklid. Ožralí druho- i prvoročáci se hned dali do umývání podlah i sebe.
Následná kontrola úklidu v místnostech i ve skříňkách po dvou hodinách dopadla relativně dobře. Dozorčí majora tentokrát po stanovené době už samozřejmě očekával. Kostolník si musel dát pozor, aby na ještě mokrých podlahách ve svých kanadách se sněhem nalepeným na podrážkách sám neuklouzl a nesvalil svou tělnatou figuru na podlahu.
Lev opět udělal strohý zápis do dozorčí knihy. Tentokrát konstatoval, že v této hodině je už všechno v pořádku, úklid byl proveden podle jeho pokynů. Značně společensky unavení vojáci se umytí uložili k spánku, pokud jim to ovšem jejich stav vůbec dovoloval. I záchod byl podle možností čistý, skříňky opět vytaženy a na svém místě, s urovnanou náplní uvnitř.
Nakonec Zelený Lev odešel, aniž by musel zvyšovat hlas.
Druhého ledna bylo do dosud promrzlé štábní budovy svoláno shromáždění štábu pluku. Venku bylo bílo a také už docela pěkně mrzlo. Devět důstojníků sedělo na studených židlích v teplých pláštích a tu nepříjemnou debatu chtělo mít brzy za sebou. Na shromáždění vystupoval jako svědek především tehdy službu konající major Kostolník, který vylíčil celý průběh kontroly o štědrovečerní noci a stav roty u útvaru v době jeho návštěvy. Dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že hlavním viníkem mimořádné události byl jasně četař Krucián, který si u vojskového tělesa, jako v té době nejvyšší velitel, neudržel kázeň.
Četař, chvějící se zimou a také trochu strachem, byl povolán z chodby. Před důstojníky se obhajoval tím, že byl v předcházející noci ve stráži a že se mu proto chtělo moc spát, že se prostě nemoh´ udržet v bdělém stavu. Že vlastně ani neví, co se tam dělo, že výsledky viděl až po probuzení, při kontrole soudruha majora.
„Dobře. Odchod na ubikace,“ nařídil mu velitel pluku, který celé vyšetřování samozřejmě vedl.
Jakmile za ním zapadly dveře, plukovník Sojka, jemuž se mezi vojáky přezdívalo „velký kokot“, kterému se na temeni doposud vlnil zbytek černých vlasů a jehož obličej se po Silvestru dosud lesknul mastnotou, praštil pěstí do stolu a směrem ke štědrovečernímu majorovi zařval, co mu celou dobu leželo na srdci: „Žádné hlášení na západní vojenský okruh nebude. To bychom, soudruzi, všichni přišli o prémie za loňský rok, a basta!“. ... s velikou armádou rvát se jdem se smrtí...
Dalším, už jaksi podružným viníkem, byl ovšem po diskuzi prohlášen alkohol. To však byl problém, který se nepodařilo vyřešit, tedy kdo a kdy na útvar ten tvrdý alkohol vlastně dopravil. Všichni vojáci drželi pospolu. Nebylo se také čemu divit. Ten, kdo by zdroj prozradil, vystavoval se přinejmenším nebezpečí deky anebo pěkného zmlácení. Prozradit takovou věc, to prostě nešlo, a důstojníci neměli možnost, jak to zjistit.
A kromě toho nikdo na rotě opravdu neměl ani ponětí, od koho ten dobře zabalený balík s několika lahvemi valašské slivovice a taky rumu, který jim ochotně doručil pomocník dozorčího u vchodu, vlastně byl.
Zcela nevinnému vojínu Peteru Meleckému, který, byť střízlivý, byl stejně jako ostatní postižen docela tuhými kolektivními tresty, se rozsvítilo, až když mu o Velikonocích přišel koresponďák od strýčka z Valašských Klobouk s dotazem, jak mu chutnal vánoční pozdrav z Valašska...
Tedy tak, právě tak nakonec u části útvaru VÚ 2514 skončila štědrá noc, v zimě roku 196…
(DVT = dozorčí vojskového tělesa)